|
Zima 2005/2006 se nám, jak se zdá, kromobyčejně vydařila, i v nížinách ometali rekreační sportovci prach z „artisek“ a „elánek“ a křižovali na nich pole i lesy. Pro okolí Brdské vrchoviny se pak nabízí ještě jedna lákavá možnost, vhodně kombinující lyžování „za humny“ s polo-šumavskými sněhovými podmínkami – namířit špičky běžek právě tam. Podrobná pojednání o navštívených zákoutích tentokrát vynechávám, z velké části jde o místa, která byla popsána v jiných článcích, snad čtenáře potěší pár aktuálních postřehů a zajímavostí.
Padrť
První výlet, který by se dal nazvat předsilvestrovský, vedl z Míšova na Padrť. Musím začít povzdechem nad agilitou silničářů ve zdejším polesí. Jsou příliš dobří. Do Míšova jsme přijeli ne sice závějemi, ale přece jenom po poctivě zasněžené silnici. To se dalo očekávat, po opakovaných chumelenicích v předchozích dnech. Sto metrů po vstupu do lesa jsme narazili na s pedantskou pečlivostí prohrnutou cestu, pro všechny případy ještě lehce zasypanou štěrkem. Naštěstí od nejbližší odbočky už bylo opět „jen“ odhrnuto z minulého dne a poslední sněžení zajistilo, že se dalo po silnici jet. Z kopce ovšem raději s očima na stopkách, protože nikdo nemohl tušit, kde čeká zrádný kamínek. (Vsuvka: ani ne týden před touto výpravou jsem si za velmi podobných okolností kvalitně namlátil na Třemšínsku, ve sjezdu od Spálené boudy (též Na knížecí) k Věšínu. Sněhová pokrývka náhle končila v místě, kde radlice zabrala hlouběji a já měl na zádech krosnu s dítětem. V tak prekérní situaci jsem mohl akorát přiznat chybu a za jízdy si kleknout. Moc pěkný šusťáky to byly.... ) Tady jsme ale měli kliku, až na rybníky byla cesta zcela zakrytá a přitom neuježděná, takže se dala dokonce provozovat volná technika (např. plužení :-).
Podle informací, které mám, tak od dřevěné boudy na rozcestí (viz. obr.) která se nachází na rozcestí přibližně na polovině cesty je to jen kousek ke zbytkům Teslínského kláštera. Prý - při pohledu směrem od Míšova - na rozcestí doprava a po nějakých 200 m doleva do lesa. V zimě jsme se nepokoušeli hledat, jedná se pouhé terénní nerovnosti, ale na jaře se tam musím podívat (Edit: jak již dnes autorovi známo, popis souhlasí).
Na Padrti bylo pošmourno, slunce bylo vidět jen jako bledý kotouč skrze řídký ale všudypřítomný mlžný opar. Dali jsme si kolečko podél okraje plání, přičemž jsme využili nespočet silniček, které zde vedou. Nebyly posypané, byly však proplužené a stále se na nich ještě pracovalo. V jedné chvíli se přihnal od Strašic pluh typu „šipka“ a zrušil onen kompromis odhrnuté, ale stále na lyžích sjízdné cesty. Projel se v oblacích zvířeného prašanu tam a zpátky a bral to i s drny podél cesty. Stěžovat si ale nebudu, na to že jsme tu neměli co dělat zacházel s radlicí vůči pocestným ještě velice ohleduplně. Největší nádhera byla samozřejmě prorážet stopu nedotčenou plání se spoustami sněhu, ale lepší jízda to bude po prvním přemrznutí té spousty materiálu.
Nečekané setkání na nás čekalo na můstku přes Padrťský potok při dolním okraji plání. Z proudu vody, kde je díky nedalekým rybníkům zřejmě voda méně náchylná k zamrzání, se znenadání vynořila vydra vynořila potvora norek, vydýchala se a a znovu ponořila. Necelou půlminutu pak bylo vidět jen tu a tam vystupující bublinky. Pak se tmavé tělo objevilo na dřevech uprostřed koryta podruhé. To už ve mne zvítězil lovec a začal jsem ze sebe škubat batoh a horečně měnit objektivy. Mohl jsem si spočítat jak to dopadne: ačkoliv jsem na tůň pod mostkem mířil zarputile dobrých pět minut, z „Vydrýska“ už jsem nezahlédl ani čumák. Takže jako s Lochneskou: přísahám že tam byla, ale vyfocenou jí nemám :-)
Tok
Než se týden sešel s týdnem, hnali jsme se do Brd v podobném složení opět, tentokrát ze Zaječova směrem na Tok. První markantní změna od předchozích let: hardcore výletníci parkují až na letišti pod Hejlákem, daleko za všemi zákazy a závorami. My měkoni tam ale chodíme pěšky a dobře děláme. Omrzlé koruny stromů vytvářely nádhernou kulisu a pozor, tato silnička je jedna z mála, kde radlice pluhu byla o kousek výš nad silnicí. Na jordánskou dopadovou plochu bylo tak možné dojet bez problémů.
Dál přes kótu Houpák směrem na Tok už nás čekaly jen vynikající běžecké terény, snad jen s tou výhradou, že pro takové množství lyžařů, jaké se tu o víkendu sešlo, by se už užily dvě stopy pro obousměrný provoz. Bylo to z velké části dáno tím, že na cestách okolo náhorní plošiny jsme se setkávali s kolegy z „opačné“, tedy příbramské strany vrchoviny, kteří také mířili k cíli, který představuje nejvyšší vrchol Brd. Pokud znáte šumavskou hřebenovku Pancíř-Můstek-Prenet, můžete si udělat zhruba představu :-) A ještě jeden drobný zádrhel – pro lyžaře sjíždějící zpět na Jordán bylo přichystáno překvapení v podobě stromu, ležícího za zákrutem přes cestu. Okolí kmenu neslo stopy zoufalé snahy zastavit nebo zatočit, ale krev žádná, ani kusy lyží.
Zasněžené lesy byly působivé, zvlášť to platilo o stromech i posedech na okrajích dopadové plochy, kde vytvořil sníh, vítr a kondenzující vzdušná vlhkost námrazu neuvěřitelných tvarů a podob. Zde je např. s trochou fantazie k vidění ještěr odcházející z tocké pláně (viz. obr.). Výhledy z dopadových ploch obecně byly tento den podle očekávání zamlžené, i tak bylo ovšem zajímavé vidět jednou krajinu od obzoru k obzoru pod sněhem. Projeli jsme se pár stovek metrů sem a tam okolo nejpravděpodobnějšího vrcholu Toku (tentokrát míněn onen samorost zapíchnutý v pásu vyhrnuté zeminy podél požárního průseku, nikoliv zákoutí s ohništěm a druhdy i vrcholovou knihou), podebatovali s kolemjdoucími a pak se otočili k návratu. Na Houpáku jsme se dali netradičně doprava a obešli Jordán „zezadu“. Tato cesta v sobě zahrnuje i jeden mírně adrenalinový sjezd, profil terénu je tu poněkud schodovitý a převýšení celé dopadovky si je tak možné užít rychle a najednou. Pokud by měl někdo potíže rozjeté lyže zastavit, na úpatí sešupu je záchytný zátaras z březových větví a ostnatého drátu.
Kolvín
Do třetice všeho dobrého, polovina ledna nás zastihla při tom, jak kujeme plány na další jednodenní výpravu. Na základě momentálního rozhodnutí to nakonec vyhrál Kolvín, přesněji řečeno okruh začínající a končící se ve Skořicích a zahrnující kromě zaniklé obce Kolvín také Padrťské rybníky s přilehlými pláněmi a okolními lesy. Ze Skořic lze na Kolvín dorazit více způsoby – buď stále po silničce, pokud se jí držíme bez ohledu na případný posyp, nebo „vzdušnou čarou“ po polích a lukách, když si to namíříme někam kousek napravo od vrchu Palcíř, který je jednou z dominant na obzoru. Nebo je zde třetí možnost, sejít ze Skořic poměrně ostře doprava a dolů, chvíli obcházet rybníčky dole na potoce, pak se motat v nedokonale zasněžených křovíčkách na Kopaninách a nakonec se potupně prodírat zpět na dohled od silničky, dokud se nenapojíte na variantu č. 2. Tak jako jsme to udělali my. Ale všechno zlé je k něčemu dobré – cestou jsme např. potkali extrémně frekventovaný krmelec, který byl i přes panující mráz zdaleka cítit pachem divokých zvířat. V noci sem zřejmě přes kolvínskou dopadovou plochu putují davy.
Když jsme se blížili k bývalému Kolvínu, zadíval jsem se z kopce dolů na řídící věž střeleb se sítí přilehlých silniček daleko za námi a zamáčkl slzu nostalgie po měsících strávených v zeleném. Ne snad, že bych tu někdy střílel, Bůh uchovej (čím taky), zato jsem tu ale jako voják párkrát několik hodin na něco – na cokoliv - čekal. A protože jsem jinou bojovou činnost téměř nevyvíjel, dá se říct, že jsem tu sloužil :-)
Ačkoliv na Kolvíně nezůstalo stát podobně jako jinde ve Středních Brdech jediné stavení, v terénu zanechal výraznější otisk než např. Padrť. V remízku, který se na místě rozrůstá, jsou patrné základy domů, cihlové zbytky zřejmě sklepních prostor, terénní úpravy a tu a tam přestárlé ovocné stromy. Opatrně jsme přešli cestu, kterou kdysi lemovala podhorská stavení a pokračovali na dohled od ní po úbočí Palcíře. Na křižovatce, kde se odděluje cesta na Okrouhlík, se dochoval neúplný památníček na zrušení roboty na Kolvíně. Abychom si trochu prodloužili cestu, odbočili jsme zde přes horní část dopadové plochy (odkud je mimochodem pěkný rozhled) a vydali se směrem ke hrázi Hořejšího padrťského rybníka. K tomu stačí na půli cesty na Okrouhlík odbočit z cesty doleva. Pár se metrů za ostrou zatáčkou okolo skalisek v lese se ocitneme na známé křižovatce na cestě Míšov – Padrť, kde závory a výstražné tabule oznamují začátek padrťské cílové plochy.
Pláně jsme si nenechali ani tentokrát ujít, procházeli jsme je ovšem po vedlejších cestách přibližně středem plání, protože přímá trasa od hrází rybníků dolů byla velmi pečlivě štěrkovaná. Dokonce jsme pohrdli i mostem přes Klabavu a holedbali se, jak snadno překročíme při dolním okraji plání zamrzlou říčku – spíš potok – kde se nám zamane. Voda vytékající z rybníků ovšem nejeví chuť zamrznout, takže po přehození lyží a batohů na druhou stranu jsme si vyzkoušeli disciplínu „skok daleký s rozběhem v půl metru sněhu“. Naštěstí jsme se kolega i já kvalifikovali na první pokus. To, jak jsou místní kraje bohaté na zvěř, se potvrdilo, když jsme po návratu na silnici do Strašic spatřili pěkné stádo vepřů přebíhající zmiňovanou cestu. Sami jsme se pro neznalost místních pěšin rozhodli obejít vrchol Palcíře raději po silnicích, stylem stálého odbočování doleva. Cesta by to byla jednotvárná, o adrenalin se však starala kombinace obtížně brzditelných sjezdů po přemrzlém povrchu vozovky a střídání posypaných a neposypaných úseků. Nejnáhlejší změnu představoval v tomhle ohledu návrat na „skořickou“ silnici – tam jsem nechal hodně skluznic a parťák Mech svoje nová, zespodu grafitová prkna taky „naučil jezdit“. Protože jsme si po návratu k automobilu chtěli nějak ukrátit čas, než dorazí zbytek výpravy, zkusili jsme hledat hrad Drštka, který je od Skořic co by kamenem dohodil. Ačkoliv jsme počítali s tím, že hledáme jen nepatrné zbytky a terénní anomálie, nedokázali jsme určit, kde přesně na skalním hřbetu, okolo kterého jsme klopýtali se hrad nacházel. Možná jsme byli pár metrů od něj, možná by pomohlo počkat na roztátí sněhové pokrývky. Buď jak buď, Drštku jsme nelokalizovali a zůstaly nám tak jen ty dvě naše zmrzlý. Upozornění: Území Středních Brd je využíváno jako vojenský výcvikový prostor a vstup do něj je přísně zakázán, resp. povolen pouze na speciální propustku (kterou může udělit pouze Újezdní úřad vojenského újezdu Brdy v Jincích). Jakýmkoliv neoprávněným vstupem do prostoru vojenského újezdu na sebe berete riziko finančního postihu . Autor tohoto textu neodpovídá za jakékoliv problémy plynoucí z nerespektování tohoto upozornění.
 |
