Náhodné obrázky


Kolvínka
pod skálou Marie Terezie
Počet zobrazení:3922

Klondajk
Budova - nudná a prázdná
Počet zobrazení:4349

Teslínská stodola 2010
Stodola u Teslín
Počet zobrazení:1964
Hlavní stránka arrow Cestopisy arrow Za zajímavými místy centrálních Brd
Za zajímavými místy centrálních Brd | Tisk |  E-mail
Napsal Pavel Wunsch   
Čtvrtek, 08 září 2005

V neděli na samém konci července narůstaly ve mně cestovatelské úmysly. Podle příbramských stránek v Brdech žádné střelby, všichni policisté ze západních Čech na CzechTeku a ještě k tomu čas dovolených... lepší počasí jsme si nemohli přát.

Start byl poněkud pomalejší ? první překážkou bylo to, že nezanedbatelnou část předcházející noci jsem strávil v hospodě s dobrým známým, takovým, co se nápojů také nezalekne, takže jsem musel dát velký pozor, abych se hned za kuropění nepřekysličil. Zároveň jsem zavrhl příliš sportovní možnost dobýt Brdy na kole přímo z Rokycan, což se později ukázalo jako rozumné. Přikousl jsem na střechu vozidla zahrádku s držákem na kola. Je to úžasný kousek polské provenience, již po léta neměnný model vystřihovaný z pořád tenčího a tenčího plechu. Utáhl jsem pro lepší pocit namátkou několik matic a nahradil chybějící robustnost pečlivostí při nasazování velocipedu. Pak jsem konečně vyrazil.

Jako výchozí bod jsem si vybral Zaječov. Bezprostředně před krajem lesa je několik míst vhodných k stání, nejmíň jedno dokonce označené jako parkoviště. Zde jsem tedy nechal svoje čtyři kola a pokračoval jen na dvou.

 

Vzhledem k tomu, že pokračující asfaltka, která stoupá lesem na úbočí Hejláku je již ve VVP, je ta správná chvíle na upozornění, že do vojenského prostoru je zakázán vstup všem mimo vlastníků příslušných propustek. Vstupem do zakázaného území tedy riskujete, na druhé straně, míra rizika je úměrná stupni ignorování zákazu. Chodci v nenápadném oblečení, kráčející po lesních cestách a prodírající se mlázím jsou jednoznačně nejméně ohroženou skupinou. Ani cyklisté na tom nejsou nejhůře, nejedou-li se za slunečného sobotního odpoledne podívat na hráze Padrťských rybníků a uhnou-li bez falešné hrdosti před kolemjedoucímu policejním vozem na nejbližší lesní cestu. Naopak nejlepším soustem je automobilista, ženoucí se po kostkách úzkých silniček s přívěsem borůvek. A najdou se takoví :-) Protože svět je plný paradoxů, nebezpečnost strážců prostoru je vůči logickému uspořádání inverzní, pokud budu věřit zkušenostem z druhé ruky ? zatímco vojáci přítomnost cizích osob téměř ignorují (pokud neběhají během střelby v cílovém prostoru) a policie se drží osvědčeného přístupu ?chytíme ty, co se dobře chytají?, nejaktivnější jsou a nečekaným výskytem dokážou nejvíc překvapit nejrůznější pracovníci lesů, hajní a další zelení muži, kteří neradi ve svém revíru vetřelce. Tak či onak je dobré a správné se v případě maléru nechovat zpupně, u vědomí toho že určité provinění tu je, navíc ukecatelnost ruky zákona bývá v takovém případě dost vysoká. Především je ale záhodno malérům rozumným chováním předcházet. Defenzivní přístup při pohybu po centrálkách a respektování střeleb nenutí orgány k velmi nežádoucím razantním protiopatřením, ke kterým by asi musely sáhnout, kdyby aktivity ?výletníků? dosáhly stupně, který by už nemohly ignorovat.

 

Nicméně zpět do Zaječova ? asfaltka stoupá střídavě pozvolna a zas poměrně prudce kolem otevřené závory a otlučené strážní budky k první výraznější odbočce směrem doprava. Včerejší Müller s Thurgauem si vybrali v kopci svou daň, ale nedal jsem se. Po odbočení doprava jsem minul další dokořán otevřenou závoru a zamířil po silničce k Jordánu. Zhruba ve třetině cesty přetíná cesta letiště pod Hejlákem. Panelovou přistávací plochu zřídila německá vojska během 2. světové války pro potřeby vojenského prostoru, tehdy podstatně rozšířeného. Letiště se údajně příliš nepovedlo, na svažité ploše se přistávalo jen s obtížemi a po válce se ke svému původnímu účelu téměř nepoužívalo. To si bohatě vynahradilo za socialismu jako seřadiště vozidel plných nešťastníků přesouvajících se organizovaně na vyvedení do terénu.


Od letiště vede silnička pár stovek metrů rovně jako podle pravítka a pak následuje prudší stoupání, zatímco okolní vegetace se postupně mění ze smrkového lesa na nižší smíšený porost s převládajícími břízkami. Zem je tu pokryta kobercem vřesu, brusinek a kapradí. Ještě předtím, než se přijíždějícímu otevře pohled na jordánskou dopadovou plochu, objeví se před ním betonové stěny německé pozorovatelny. Objekt se na první pohled odlišuje od předválečného čs. opevnění ostrými hranami a typickými pozorovacími štěrbinami. (obr.) Uvnitř jsou dodnes jakési navijáky, které snad mohly sloužit k ovládání terčů či signalizace venku na střelnici ? těžko říct, kromě samotných bubnů navijáků zde nezůstalo nic. Ze stropu bunkru je pěkný výhled na celou dopadovou plochu, se všemi jejími stavbami a stavbičkami, často obskurního charakteru. První taková je hned vedle ? skvělé kulometné hnízdo už z moderní doby, postavené z pytlů s pískem.




Mnohem zajímavější objekt se nalézá o pár set metrů dál ? zhruba na půli cesty k vrcholu kopce stojí již přes 60 let předválečný prvorepublikový zkušební srub ?CE?. Tato pevnůstka byla postavena v roce 1936 na objednávku ředitelství opevňovacích prací coby test technologií používaných při budování pohraničního opevnění. Obsahovala několik střílen pro pevnostní zbraně, chráněných proti útoku zblízka tzv. diamantovým příkopem, ocelový kulometný zvon, generátor elektřiny, filtroventilační zařízení a řadu dalších vymožeností, naopak oproti skutečným prvkům opevnění postrádala vlastní studnu. V případě vnitřního zařízení je bohužel minulý čas na místě. V pravidelných intervalech vždy někdo zavaří vchodovou mříž chránící vchod do pevnůstky a zatarasí vchod panely, pak někdo přijde, odtáhne panely... Cenou za možnost vstoupit do objektu je tedy totální vykradení unikátního vybavení, které ještě před 20 lety bylo spolehlivě na místě. Interiéru teď dominuje tma, vlhko a odpadky, ale pro nadšence rozhodně stojí za to vidět i jen to, co zůstalo. Vešel jsem, nicméně nefotografoval, byl jsem líný se zdržovat ručním ostřením, zato jsem srub obešel s aparátem zvenku.




Před válkou byl objekt postřelován československým dělostřelectvem s pozitivním výsledkem ? tj. srub odolal i přímému zásahu největším 30cm dělem. Za zamyšlení stojí fakt, že předválečná německá armáda ničím srovnatelným nedisponovala. To samozřejmě neznamená, že by první republika dokázala přímý útok odrazit, ale bylo by zajímavé vědět, o kolik mohla být druhá válka kratší, kdyby.... ale to jsou spekulace. Ale jakkoliv bylo opevnění nedokončené, technicky mělo nad útočnými prostředky agresora navrch.

V roce 1948 byl bunkr, nezanedbatelně poškozený německým i poválečným ostřelováním, opraven. V 60. letech při zkouškách nově zaváděného protitankového kanónu posloužil výjimečně nikoliv jako cíl, nýbrž palebné postavení - jedna z prvorepublikových střílen byla vysekána a nahrazena lafetou pro novou zbraň. Posléze byla zaslepena ocelovou deskou. V příkopu pod střílnami ústí granátový skluz a dva skluzy pro vystřílené nábojnice osazených zbraní. Za unikát lze bez přehánění označit instalovaný kulometný zvon (většina podobných prvků opevnění vytrhána a roztavena během války). Téměř 70 let na místě, vystaven vlivům počasí a ostřelování - a kromě několika šrámů a natavených míst povrchu je v bezvadném stavu.


V okolí zkušebního srubu jsem narazil ještě na tři zajímavé artefakty z oboru vojenství ? jednak je to lehký objekt VI z roku 1936. Zadní část je sice z poloviny ustřelená, ale i tak je to jeden z mála takto starých veteránů, co drží jakž-takž pohromadě, sesterské bunkry z této doby jsou vesměs rozstřílené na hadry. Druhou pozoruhodností je nedaleko u cesty ležící prefabrikovaný spodní díl lehkého objektu, pravděpodobně typu "BOSO" nebo podobného. Zamýšlený význam těchto objektů spočíval v možnosti zbudovat kdekoliv velmi rychle z prefabrikovaných součástí obranné postavení pro jednu lehkou zbraň. Myšlenka se ale poněkud přežila - stěnu této mocnosti dnes prorazí kdejaký mladý muslim s materiálem nakoupeným v drogerii... Do třetice, v době mé návštěvy stálo na plácku pár metrů od srubu dělo a mířilo do kraje, někam k Radči.



Zde jsem se také trochu polekal, když se po asfaltce od letiště přihnalo auto s čímsi na střeše. To cosi na střeše se při pohledu zblízka ukázalo být nápisem TAXI :-)

Poté co jsem se vynadíval do kraje (strop srubu se k tomu mimořádně hodí), vyrazil jsem dál na Houpák. Kolo jsem převážně vedl, zvolil jsem cestu přímo po dopadovce a ta byla nechutně hrbolatá. Na Houpáku se nachází další německá pixla, rovněž přístupná, ale protože vevnitř bunkru stála voda, již jsem do něj nelezl. Na stropě a u vchodu se válí množství pytlů naplněných bílým, jakoby štukovým pískem, možná pro vizuální zvýraznění zásahu cíle, možná jako stavební materiál pro střeleckou pozici, neboť okolí je hojně pocukrováno vystřílenými slepými nábojnicemi. Rozhled opět bezkonkurenční, co se týče směru Radeč možná nejlepší dosažitelný. Na protilehlém svahu je z čehosi bělavého vytvořen obrovský terč, nad jehož účelem jsem si dost lámal hlavu (Edit: dnes již vím, že byl tvořen převážně pneumatikami natřenými nabílo, a jedná se o letecký terč). 

 



Odtud jsem se konečně vydal za hlavním cílem ? na Tok. Přibližně ve stejném směru navazuje z Houpáku cesta, zprvu dosti bahnitá, pak sypaná hrubým štěrkem. Silniční cyklistika to pravda není, ale pro horské kolo je jakost cesty dostačující. Po chvilce mě dovedla na onu známou, zčásti dlážděnou, zčásti asfaltovou silničku, která se v serpentinách vine podél tocké pláně. Plochu jsem měl přímo před sebou, nicméně se mi vyplatilo popojet o jednu závoru výš (poznávací znamení ? cesta sypaná sytě červeným pískem) a dopadovku tak trochu objíždět shora. Nakonec jsem ale stejně skončil na široké rozježděné cestě, co vede těsně kolem oficiálního vrcholu (je to ta s četnými posedy). Nedalo mi to, abych se nezajel podívat kousek zpátky přímo na dopadovku. Její zvláštní atmosféra už byla mnohokrát popsána, nejmarkantnějšími rysy povrchu jsou vřes, borůvčí, tu a tam se vyskytující malé smrčky, krátery vzniklé při dopadech a především všudypřítomná voda ? celý Tok jako by byl jedno velké prameniště. Přestože jsem se nejvíc díval do krajiny, nemohl jsem si nevšimnout toho, že části plochy se zotavují po nedávných požárech. Zotavují se ovšem velice dobře, kromě spálených smrčků se všechny přítomné druhy rychle objevují tam, kudy prošel oheň. Kromě toho stojí za zmínku, že některé z mnoha kráterů jsou evidentně ze zcela nedávné doby, což spolu se stopami po ohni jasně signalizuje, že tocká dopadovka je stále aktivně využívána k raketovým střelbám. Daleko jsem po ploše nedojel, protože cesta byla sypaná nečím, co by se spíš než štěrkem dalo nazvat lomovým kamenem a tisíce pramínků způsobily, že jízda po ní se podobala spíš jízdě korytem potoka. Pořídil jsem pár obrázků a vydal se k vrcholu.

 

 

Cesta k vrcholu je v poslední době nějaká bahnitá. Že je na Toku obecně mokro, už jsem zmiňoval, nepochlubil jsem se ale, že jsem hned v první louži, co vypadala tak na deset čísel hloubky, šel předním kolem po náboj do vody. Řešil jsem to odskokem do strany, takže jsem sebou neplácnul do toho rybníčku naležato, ale bylo to výměnou za skobu na nohavici kalhot, která se nějak zapletla s řetězem...



 

Jak to je s vrcholem Toku, většina z vás pravděpodobně zná. De iure vrchol Toku je cca 10 metrů od cesty, zatímco o de facto vrcholu by se dalo dlouho zasvěceně diskutovat - okolní nepřehledný pahorkatý terén dává každému možnost si zvolit vlastní - ba dokonce několik vlastních zpochybnitelných vrcholů. Vrchlová kniha někdy mezi zimou a létem 2005 zmizela.


Pobytem na Toku jsem se moc dlouho nekochal, protože se dalo do drobného deště. Naštěstí se ukázalo, že šlo jen o takový náznak, ale to až později. Sjel jsem z vrcholu zpět na silničku a vydal se dolů, k rozcestí ?U křížku?. Je to příjemný sjezd, ?tak akorát? z kopce. Povrch má jednu zvláštnost ? to že je cesta místy dlážděná nepřekvapuje, dlážděných silniček jsou v Brdech desítky kilometrů, ale tahle je dlážděna nikoliv kostkami, nýbrž kameny dost nepravidelných tvarů. Kroutící se cesta člověka ještě několikrát zavede na okraj dopadovky, k terénním odbočkám a pláním borůvčí. Na jedné takové odbočce jsem narazil na automobil a tlupu sběračů lesních plodů, kteří pilně hřebelcovali pláň ve snaze získat nějaké vitamíny na prodej. Popravdě řečeno, u dopadovky přeorávané raketami je to skoro jedno, ale já bych si to, jedno s druhým, asi netroufl.

Chvilku poté, co jsem definitivně opustil tockou pláň, zastavil jsem se u obnovené studánky pod Tokem. Nese název Mariin pramen a pít se rozhodně dá, to jsem otestoval ještě než jsem vyndal foťák



 

Kousek před rozcestím u křížku jsem potkal jednu neobvyklou bytost ? ten člověk byl oblečen v kompletní vojenské uniformě, ovšem jiné než naší armády. Nevyznám se v typech výstroje, ale snad to byl americký moleskin nebo něco takového, protože ta maketa pušky, kterou ten voják také táhl sebou na pochod vypadla jako M16. Ale možná se mýlím v obojím. Osobně podezřívám, že tenhle jev je nějak svázaný s ubývajícím počtem lidí, co absolvovali ten blázinec ?naostro?, ňák si totiž nedovedu představit, že by někdo z nás odvedených tahal dobrovolně na výlet k plné polní ještě navíc SA-58, nota bene maketu, ze které se nedá ani střílet. Navíc bych se bál, že ty veverky v místních hvozdech tu ustrojenost a oholenost nebudou umět docenit. Ale zase nechci neznámého vojína moc poštívat ? ono hobby je holt hobby a chce svoje, řada z nás udělá pro svého koníčka bez mrknutí oka podivnější věci..... (Edit: tak tohle již také není záhada, ale v době sepisování článku jsem nevěděl ještě nic o airsoftu. Tedy nejenže se z takové pušky střílet dá, ale dokonce je to na celé věci to hlavní a nejzábavnější. Taky mám jednu... ;-)).


Na samotném rozcestí mě poněkud přešel humor, napravo směrem na Obecnici totiž automobily, kterých zde jezdilo překvapivě dost, zmateně brzdily a nenápadně měnily směr o 180°. Do dálky jsem viděl jen nezřetelně, ale nebyla-li to policejní kontrola, tak nevím. Já měl naštěstí zamířeno právě na opačnou stranu, směrem na Komárov, protože jsem si nechtěl nechat ujít zříceninu Valdeka. Ze svých plánů jsem naopak vyškrtl návštěvu plochy Brda, již jsem se zde nechtěl potloukat zbytečně dlouho a jednak celkový čas by tím dost narostl nad plán.


Ještě před rozcestím, kde je zapotřebí odbočit na Valdek doleva, prochází cesta údolím Červeného potoka, který snadno minete bez povšimnutí, přestože jen pár metrů od silnice je na potoce nově upravený rybníček, svým charakterem nejvíc připomínající požární nádrž - nejinak bych taky odhadnul jeho účel. Voda je samozřejmě velice čistá.


Pak již přišlo rozcestí s dost velikým a civilně vyhlížejícím domem a po pár stovkách metrů dojedeme k další skupině stavení, mezi nimiž je i stylová hájovna pod Valdekem. Je tu i parkoviště, vzhledem k zákazům téměř prázdné, ale překvapivě velké. Přístup na Valdek po silnici od Komárova je údajně pěším a cyklistům tolerován, a skutečně, i když nešlo zrovna o davy lidí, turistický ruch tu má vcelku pravidelný charakter.

Valdek se nachází zhruba sto metrů vlevo od silnice, bráno z pohledu cestovatele směřujícího z nitra Brd do Komárova. Jde o zříceninu, ktrá však nepodlehla ještě zcela zubu času a navíc se jí dostalo v 19. století zásadnější rekonstrukce, která sice trochu pozměnila ráz hradu směrem k romantismu, celkovému stavu stavby byla však nepochybně ku prospěchu. Bohužel, nejvíce zabrat dala hradu druhá polovina století dvacátého. Rychlost chátrání názorně dokládá např. Jan Čáka ve knize ?Střední Brdy ? krajina neznámá?. Valdek mohl být jednou z jistě mála zřícenin, ve kterých se zachoval dokonce palácový krb ? ale nebude, dnes lze jeho původní místo nalézt jen díky předchozí znalosti. Snad se Valdek v brzké době dočká potřebných oprav nebo alespoň zakonzervování stávajícího stavu. V současnosti je do prostoru zříceniny formálně zakázán vstup a lávka přes příkop u vstupní brány i vnitřní konstrukce věže jsou odstraněny. Pravděpodobně je to důsledek obav o stabilitu celého objektu. Dochované zdi jsou stále působivě vysoké a západní stěna paláce, využívaná z nedostatku jiného jako vyhlídka do okolí, poskytuje sice skutečně nádherné rozhledy, ale jinak je upřímně řečeno pěkně o hubu (nedoporučuju s foťákem, stejně tak s dětmi), stejně jako několik dalších míst hradu. Dominantou komplexu je bergfrit ? útočištná věž kruhového půdorysu, v jejímž vnitřku byla v době mé návštěvy uložena lehce provlhlá kniha se zápisy. Celkovou podmanivou atmosféru vzhledem k vrcholícímu létu trochu kazily lány vzrostlých kopřiv, které neomylně pokrývají všechna místa bývalých lidských sídel, pokud jim v tom není aktivně bráněno. Když k tomu připočtu vzrostlý listnatý les, skrývající stále majestátní hradby zvenčí, vyjde mi z toho jako ideální období pro návštěvu Valdeka nejspíš pozdní podzim nebo předjaří. Za vidění ale stojí v každém ročním období.





Od Valdeka mě čekal rychlý sjezd do Neřežína a Komárova a pak nezáživné, dlouhé ale nevyhnutelné stoupání zpět do Zaječova. Abych si cestu trochu zpestřil a poctivě řečeno, hlavně abych nestoupal v jednom kuse, zastavil jsem se ještě ve Svaté Dobrotivé a udělal pár snímků zdejšího kostela a kláštera. Jeho historie sahá několik set let do minulosti a není překvapivé, že je spjata právě s pány z již zmíněného Valdeka, jak dokládá i nápis na desce u vchodu.



 

Po posledním kousku stoupání jsem naložil fantasticky zprasené kolo na střechu a nechal protentokrát podmračené a promáčené střední Brdy za sebou.

 

Upozornění:

Území středních Brd je využíváno jako vojenský výcvikový prostor a vstup do něj je přísně zakázán, resp. povolen pouze na speciální propustku (kterou může udělit pouze Újezdní úřad vojenského újezdu Brdy v Jincích). Jakýmkoliv neoprávněným vstupem do prostoru vojenského újezdu na sebe berete riziko finančního postihu . Autor tohoto textu neodpovídá za jakékoliv problémy plynoucí z nerespektování tohoto upozornění.

Zobrazení: 7683

Komentáře (0)

RSS feed komentářů

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů