Náhodné obrázky


O pramenech Bradavy
rašeliniště a zakrslá vrba ušatá
Počet zobrazení:3052

Struhy
Důl Šťěpán (Bohutín I) dnes
Počet zobrazení:5295

Stanislav Čechura
jaro na Jedlině
Počet zobrazení:3680
Hlavní stránka arrow Brdy historické arrow Zaječovské školy
Zaječovské školy | Tisk |  E-mail
Napsal Zdeněk Kastner   
Čtvrtek, 25 září 2008
Přejít na obsah
Zaječovské školy
Historie školství
Průmyslová škola pokračovací ve Svaté Dobrotivé
Živnostenská pokračovací škola Svatá Dobrotivá
Lidová škola zemědělská Zaječov
Vzdělávací jednota „Bratrství“ ve sv. Dobrotivé
Obecná škola ve Svaté Dobrotivé
Mateřská škola
Poděkování a použité materiály

Historie školství


Nejstarší škola v Čechách byla v Budči, kde byl vyučován svatý Václav. Při klášterech byly zřizovány takzvané latinské farní školy, jejichž úkolem bylo vzdělávat budoucí kněžstvo. Proto byla hlavní výukou latina a humanistické obory. V ženských klášterech byly vychovávány jeptišky. Ale pro největší počet obyvatelstva byla školou jen rodinná výchova, jinak nic. Pomalu se ale počínala cenit znalost čtení a psaní, a když do Čech přišel v 18. století protestantismus, vznikaly v obcích, které byly sídlem farnosti, vznikat školy.

Stav škol byl v té době velice neutěšený. Učitelé byli většinou málo schopní a jejich stav bylo možno přirovnat k chudým lidem. Jejich příjmy totiž nebyly vyšší než příjmy tuláků a žebráků. Plat dostával učitel nepravidelně a bez jakéhokoliv pořádku. Hrnek zrní, malé dárky jako např. bochník chleba či pár vajec, malý příjem měl pak z kostelnické činnosti nebo z hraní na muzice při zábavách. Škola byla bídná chatrč, ve které v lepší části bydlel ještě obecní sluha. Nebylo nic neobvyklého, když pro školu byla uvolněna polovina stájí a v té druhé polovině byli ustájeni koně.

Mnohé školy měly školu vandrovní. Ta se stěhovala od dvoru ke dvoru, a s ní i učitel, který vandroval se školou a ve dvoře, kde právě učil, hledal i nocleh a stravu. Vedle školy a vyučování se musel nějak živit, aby vůbec přežil. Proto pracoval i jako obecní písař, noční hlídač či biřic.

Na školách se učilo hlavně přes zimu. Od jara do podzimu se totiž muselo pracovat na polích a tak děti chodily do školy, jen jak se rodičům zachtělo. Když potřebovali pomoci v hospodářství, do školy je nepustili. Když přeci jen byly děti ve škole, nechal je učitel odříkávat věci, které se učily zpaměti a kterým vůbec nerozuměly. Úcta obce, rodičů i dětí před učitelem – to bylo něco neznámého. Učitelé v té době nutili děti zpaměti počítat, psát, ale bez jakékoliv metody. Nebylo tedy divu, že mnozí sedláci považovali chození dětí do školy za ztrátu času.

Ve větších obcích se učilo i v létě, docházka dětí však byla mizivá.

Až reforma školství, vyhlášená císařovnou Marií Terezií vydáním Všeobecného školního řádu dne 6. prosince 1774, zůstává do dnešních dnů nejvýraznější a nejzásadnější reformou našeho školství. V celé rakouské monarchii se výrazně změnil způsob školství. Byl vybudován systém veřejných škol, které měly poskytovat vzdělání veškerému obyvatelstvu.

Základem reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a ve všech vesnicích s farou měly být zřizovány jedno nebo dvoutřídní školy triviální – výuka čtení, psaní a počtů, které byly ještě doplněny náboženstvím a na venkově základy hospodaření.

Školská reforma byla spojena i s řadou podpůrných kroků. V roce 1775 byl v Praze zřízen c.k. sklad školních knih, vznikly kurzy pro učitele škol, tzv. präparandy. Tím měl skončit stav, kdy mezi učiteli převládali vysloužilí vojáci (kvalifikací byla pádná ruka a silný hlas), náhodně vybraní místní občané (většinou na základě konkursu před očima celé obce) nebo zběhlí studenti, kteří si více než školy hleděli místních slečen a tanečních zábav) – o výběru učitelů později podrobně.

Celý název historického císařského výnosu ze 6. prosince 1774 zněl Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech s.k. dědičných zemích. Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v jiném, než německém jazyce, v něm chyběla. Skutečností však bylo, že v Čechách a na Moravě probíhala ve většině vesnických škol výuka v češtině a tak byla vedena i příprava učitelů v kurzech.

A na závěr povídání o školním řádu. Ten je obecně vnímán i jako předpis, který v našich zemích zavedl povinnou školní docházku a poskytoval vzdělání nejen chlapcům, ale i dívkám. Ty ale prakticky až do roku 1780 do škol nedocházely. Teprve v tomto roce byly zřízeny v některých městech i dívčí třídy. Ty se postupně rozšiřovaly a časem se stávalo běžné i společné vyučování chlapců a dívek.

O tom, jak byl Všeobecný školní řád dobře připraven svědčí i to, že nový byl vydán téměř po 100 letech, v roce 1869.

Tolik tedy v úvodu na vysvětlení, komu mohou žáci všech škol v současnosti spílat za to, že je musí, mnohdy ke své nelibosti, navštěvovat. Může za to císařovna a česká královna Marie Terezie, která vládla v letech 1740 – 1780.


 
Marie Terezie (13.5.1717-29.11.1780)


Slíbil jsem, že čtenářům přiblížím věci, spojené s volbou a činností učitelů. Je to čtení roztomilé a zábavné a jak později uvidíme na konkrétním případu, i učitelé ve Svaté Dobrotivé nebyli žádným zářným vzorem pro své svěřence.


 

Tak takhle nějak to asi vypadalo ve školní třídě, o které budu vyprávět. Zápisy ze starých kronik sice vypráví o západních Čechách, ale u nás v Zaječově to jistě nevypadalo lépe.

V jedné vsi se po smrti dosavadního učitele hlásilo pět uchazečů, a tak s nimi byla před očima a ušima celé obce v kostele provedena zkouška a pak byli ještě na faře přezkoušeni. Zápis uvádím tak, jak je zapsán v kronikách.


  1. Martin Oves, švec, 30 let stár, zpíval v kostele tři písně. Měl by se ale učiti ještě mnohé melodie, také hlas jeho mohl by být lepší. Četl z knihy obstojně a slabikoval jakž takž. Tři rukopisy četl prostředně. Zodpovídal tři otázky z rozum,u dosti dobře. Recitoval z katechismu o svátosti oltářní bez chyby. Napsal tři řádky diktando – 4 chyby. Počtů jest úplně neznalý.

  2. Jakub Moučka, tkadlec, má padesátku za zády. Zpíval tři písně, ale melodie přecházela do mnoha jiných písní, hlas by měl být silnější, vícekrát vykvikl, což by nemusilo býti. Četl Jana 19, 1-7 s deseti chybami, slabikoval Jana 18, 23-26, bez chyby. Tři rukopisy četl slabě a zajíkal se. Z rozumu tři otázky zodpovídal dobře. Z katechismu recitoval bez chyby. Diktanda napsal tři řádky a 5 chyb. Počty také neznal.

  3. Václav Senohrab, krejčí, stařec šedesátiletý, měl raději zůstati doma. Zpíval 2 písně, hlas má jako bečící tele, také stále upadal do melodií jiných písní. Četl z Josua – hrozně, slabikoval s velikým namáháním, velké T bylo mu kamenem úrazu. Z rozumu 3 otázky, zůstal na holičkách. Maje čísti 3 rukopisy, přiznal, že neumí. Z diktando napsal obtížně 3 slova, byla k nepřečtení. Počítati neuměl zhola nic. Počítal si na prstech jako malé dítě. Bylo mu řečeno, že jednal zpozdile, když se přihlásil k próbě, což sám – slze a vzlykaje – uznal.

  4. Jan Sejkova, kotlář, padesátník, zpíval tři písně dobře. Četl a slabikoval Genesis 10, 13-18 dobře. Při katechismu zpozorováno, že se v některých částech neprocvičil. Diktando napsal tři řádky – ušlo to, pokud se týče písmen, ale udělal 10 chyb. Z počtů znal jen sčítání.

  5. Jan Vojtů, poddůstojník, ztratil v bitvě nohu, 45 let stár. Zpíval 3 písně dobře, má silný hlas, ale melodie chyběla. Tři rukopisy četl hbitě. Četl a slabikoval z Genesis obstojně. Katechismus uměl dobře. Čtyři otázky z rozumu – tak tak. Diktando 3 řádky, ale 8 chyb. Z počtů znal sčítání a trošku násobení.


Tak to byli uchazeči o místo učitele tak, jak to zaznamenal protokol o volbě učitele v jedné vsi u Mariánských Lázní v 18. století. A hádejte, kdo vyhrál. No přeci Jan Moučka – přímluvčích mnoho měl. Tak místo učitele dostal.

Ovšem Jan Moučka se dlouho neradoval. Poslechněte si, co si po jednom roce vyučování zapsal do svého deníku:


Nelze ani vypsati bídného stavu naší školy. Žáci se vztekají, zuří při vyučování jako blázni, tlukou se v mé přítomnosti a posmívají se mi, převrhnou stůl i lavice, ječí, až je to slyšet na ulici. Bouchají do dveří a stolu, smějí se při motlitbě, honí se po třídě. Do školy přicházejí loudavě a kdy se jim zlíbí. Chci-li je potrestati, vzepřou se mi, vlezou pod lavice, vytrhnou mi rákosku a napřahují na mne. Jsem tak upachtěn a zemdlen, že nepřeji si nic jiného, než aby mne Bůh z tohoto trápení vytrhnouti ráčil“.


Neměl to jistě lehké, ale tresty, které učitelé v té době používali, nebyly rovněž pro žactvo příjemné. Tím nejčastějším bylo použití rákosky na zadek, do zad a po rukou. Za trest se také klečelo na holé zemi nebo na dřevě, na pytlíku s kamínky, na hrachu. Žák také stál na jedné noze a na napřažených rukou držel knihu. Zvláštním trestem pro ty, kteří rušili, bylo použití kolíčku (roubíku). Ten učitel strkal žákům do úst a mnohdy stála u zdi celá řada kolíčkářů.


C.k. úřady zavedly v roce 1753 povinnou nedělní školu po odpolední mši pro odrostlou mládež od 12 do 20 let. Nedělní škola trvala až do roku 1870, tedy 117 let. Pro učitele i žáky byla velice nepříjemnou zátěží, i když trvala jen jednu hodinu. Říkalo se jí opakovací hodina. Ve městech byl výuky účasten mnohdy i obecní strážník, neboť pro nezbedné výrostky byla tato hodina očistou. Všichni si oddechli, když byla zrušena.


Dle slibu přecházím k Zaječovu. Reprezentantem učitelského stavu je Dominik Merhaut. Narodil se 27.8.1856 ve Zdicích. Po absolvování zdické školy studoval na farní škole a gymnáziu v Praze. Od roku 1872 studoval na pražském učitelském ústavu v Podolí. Jako učitel působil pak v mnoha obcích na Berounsku – Koněprusy, Suchomasty, Neumětely, Osov a Svatá Dobrotivá. Od roku 1889 byl řídícím učitelem v Mrtníku, poté v Loděnici. Za zásluhy o vznik nové školy v Počaplech mu tam bylo uděleno čestné občanství. Přispíval do sborníku Krajem Horymírovým, byl členem zpěváckého spolku Ozvěna v Komárově. Zemřel 13. srpna 1929 v Počaplech u Králova Dvora.


V Zaječově působil Dominik Merhaut jako ředitel od 1.října 1885 do 31. července 1886, tedy jeden školní rok. O svém působení ve Svaté Dobrotivé si vedl podrobný deník, kde popsal i místní hostince a tak vyprávění doplňuji i fotografiemi a stručným popisem těchto zařízení. Ten byl zveřejněn Okresním archivem v Berouně a z jeho Sborníku jej také přináším v původním znění.


Po odstěhování do Neumětel pobyl jsem ve Zdicích přes srpen a září a pak se stěhoval do Svaté Dobrotivé na 4.třídní školu, kde zemřel říd.uč. Josef Koukl. Tak daleko od domova posud jsem nekonal službu svou. Jelo se tam přes Žebrák, na Hořovice, Komárov, Hudečkův mlýn a Hamburk (Zaječov). Cesta dlouhá na 18 km = 5 hodin. Nastoupil jsem ve sv. Dobrotivé 1. října 1885 podle dekretu c.k.o.škol.rady z 24/9 1885 č. 4474. Přišel jsem do školy plné činnosti. Učitelé tam vyučovali: Jan Kareš, Bedřich Fišer, Josef Poch, já byl řídícím jejich. Všichni jsme byli svobodní. Já jsem bydlel ve škole, kamž za nějakou dobu jsem si vzal kolegu J.Pocha, Kareš na Kvani v bráně (ví někdo, kde to bylo??-pozn.autora) a Fišer v hospodě „U Kunců“ (ve Zděné). Stravoval jsem se s Pochem v hospodě „U Blováků“, náležející F.Klementovi. Zdomácněl jsem u nich hnedle. Za snídani platil jsem tuším 5 krejcarů, za oběd (polévka, vařené hovězí maso, pečeně) 18 krejcarů a za večeři asi 12-15 krejcarů. Na počátku bydlil jsem na škole s vdovou po řídícím Kouklovou, mající 3 děti od 2-5 let., která se asi po dvou měsících odstěhovala do Mrtníka a tam se vdala za tamějšího učitele mladšího Václava Čápa, mladíka, pocházejícího z Cerhovic, jenž asi za 3 léta stal se po Vojt. Belšánovi správcem školy v Lišné. Hospodský F.Klement byl otcem 4 dcer a 2 synů. Rád jsem dlel ve společnosti této přičinlivé, spořádané a hodné rodiny. Činila mi pomyšlení. Nejstarší syn Václav řezničil buď doma nebo ve Zděné, Alois doma. Oba i dcery byli svobodni. Nejmladší, má žákyně Alžběta, provdala se za několik let za učitele tamnějšího Markytána. Byla s ním jen málo let, zemřevši v červenci 1909 ještě mladá 23 léta. Rád na Blovákovi vzpomínám a oni na mne. V milé vzpomínce zůstala mi i celá Svatá Dobrotivá, zvaná v okolí Klášter“.

 

 

 

Hostinec „U Kunců“ (Zděná) na dobové fotografii z narozenin majitele.

 

V dubnu 1790 je zde jmenován František Unger, hospodský z obce Zaječov č.33, narozený roku 1738. V roce 1809 je již majitelem hostince Václav Kunc, nar. 1765.


 


A takhle hezky vypadala Zděná v roce 1938.


 

 

Hostinec „U Švamberků“ Zaječov čp. 264 – s největším sálem pro pořádání zábav – snímek ze shromáždění dne 4.března 1920.


 

 

Hostinec U Švamberků v roce 1924.


 

 

Tehdejší podoba hostince F.Klementa „U Blováků“

 

Dům č.p. 33 v Nové Vsi byl zřejmě dostaven okolo roku 1860. Řezník a hostinský František Klement měl za ženu Marii Hladovou z Olešné. Jejich dcera Marie byla kuchařkou na faře.

Od roku 1902 žije v domě rodina Taušova.

 

 

 

A ještě jednou hospoda U Blováků (dům uprostřed) v roce 1910.

 

Po mém usídlení tam, pojal mne as po 7 dnech rušných veliký stesk, nevěda proč. V tom stavu žádal jsem dobrého přítele, poštmistra zdického Františka Rosola, aby způsobil, aby mne okres.škol. rada do Zdic vrátila. Vymluvil mi to a já jsem si dal říci, jsa mu za to vděčný. Zalíbilo se mi hnedle u Kláštera tak, že jsem toužil tam zůstati trvale, byla tam společnost veselá, denně se scházivši u Blováků. Čítala jen 4 – 5 členů: kaplana Vondraše, mne, mladšího učitele Josefa Pocha, kupce Ferdinanda Pelikána a nic nedělajícího a nedbajícího Josefa Komendu. Kroužek tento velmi začasté veselý rozšiřovali mnohdy bratr Pelikánův Alois, taktéž kupec a leckterý jiný host. Za onoho času přicházíval i převor z kláštera, Marcel Hnízdo, dobrý hudebník. Byl veliký moralista a proto naše společnost za jeho přítomnosti tlumila všelikou výstřednost. Alois Klement, tehda as 19-ti letý, hrával na ariston, zmoderněný to flašinet a my k tomu i mimo něj třebas do rána zpívali.

Na vše svaté je ve Svaté Dobrotivé pouť a posvícení. Konalo se tam vesele a hlučně. Je Dobrotivá jakoby újezdním městem okolních vesnic, kterých je mnoho: Nová Ves, Zaječov, Kvaň, Hamburk, Jivina, Olešná, Vitinka, mimo samoty Baštiny aj. Tančilo se snad ve všech klášterských hospodách: u Blováků, ve Zděné, u Švamberků. Švamberk měl největší sál, moderní. O posvícení měl jsem návštěvu, až ze Svébořic. Ida Pacnerová mne navštívila, holka 15 letá, elegantní, ztepilá a sličná. Viděl jsem jí as před 8 lety a proto divil jsem se divil, v jakou děvu vyrostla. Přišla mi bez ohlášení a bez jakékoliv přípravy. Tak jsem byl nucen 10 dní se o ní starati, v čemž mi pomohla paní Pelikánová, manželka Ferdinandova, rozená Sucharová, dcera hoteliéra z Příbrami. Nabídla mi pro ni nocleh, což jsem milerád přijal, neboť první noc spala u mne, v mé posteli, já si ustlal na zemi. Zábavy a zaměstnání nemohl jsem jí po celý den poskytnouti až teprve večer ve společnosti. Ale v té se s ní bavíval trochu Ferdinand Pelikán. Neuměla nežli německy a v celé společnosti německy nemluvil než Ferdinand. Ve dne jsem jí bral sebou do třídy,kde u stolu po celé vyučování vyseděla, zahálejíc. O práci nějakou ani nestála, ba ani o zábavu, zvyklá lenošení. Přišla ke mně ze Zdic. Když je tam omrzela, poslali jí ke mně. Tehda otec její byl, tuším, bez místa. Za mnoho let jsem se dozvěděl, že Ida je v Uhrách vdaná. V masopustě navštívil mně u sv. Dobrotivé otec, z jara bratr Antonín jako voják dobrovolník. Poštěstilo se mu, že obdržel 500 zl. stipendium, s čímž se mi však nepochlubil, ale švagr Houžvic mi to sdělil.Přestal jsem tedy ho na studiích podporovati, když toho nepotřeboval a přišel k větším příjmům, nežli sám jsem měl. Ostatně mu scházel do dokončení mediciny pouhý rok. Na mne a rodiče nedbal, chytře mi zamlčev po celý rok nabytí nadace, větší mého služného, ale holku si již opatřil, na nikoho se neohlížeje. Tato bezohlednost byla počátkem, že přestával jsem mu důvěřovati. Neupřímnost a sobectví rostlo u něho čím dále více, zpupná jeho domýšlivost chtěla si podříditi nás bratry, sestry, rodiče. Choutky ty zarazily jsme mu teprve po smrti Karlově. Rodina jeho vlastní trpí jimi dodnes a mnohem hůře přes nejlepší svou vůli, aby tyranství jeho chtíčů zvykla. Sv. Dobrotivá poskytovala mi mnoho práce – ve škole, kostele i občanském životě. Přes však jsem mohl alespoň denně k večeru konati procházky. Chodívali jsme s kolegou Pochem a často se k nám přidružil F.Pelikán. Ten třeba přiběhl ze Zbiroha od úřadu po cestě tam a zpět 6 hodinné a šel zase s námi. Obyčejně jsme procházkou mířili silnicí jedinou u Sv.Dobrotivé okolo hřbitova ke Studené Kuchyni. Užil jsem tam procházek více nežli všude jinde.

A tancování také. Pořádal se ples u Blováků, ve Zděné, u Vamberků. Ty byly nobl. I přes pole jsme se jednou pustili. Do Volešné, o masopustě. Na 3 sáních jsme se tam vypravili. Děvčata od Blováků, ze Zděné, náš stolový kroužek aj. Ples konal se v hospodě. Sál její stačil tak na 10 párů, ale přišlo jich více. Mačkanice byla veliká a trvala as do 3 hodin do rána. Pak jsme jeli domů. Jedny saně se zvrhly do příkopu, právě ty, ve kterých jsem seděl já, slečna ze Zděné a ještě někdo. Tento seskočil, když se sáně klopily, já v těžkém kabátě nemohl a naopak jsem padl jsem nejspodněji, na mne slečna ze Zděné. Nebyl jsem s to se jí sprostiti, tak se jí dobře leželo. Trvalo dost dlouho, nežli mi ostatní od slečny pomohli. Veselosti bylo do aleluja a smíchu bylo dost. Slečna si z toho dělala čest, mně to byla hanba. Jiné zábavy uplynuly bez příhody.

Na vánoce jsme připravovali, hlavně já a kolega Kareš, divadelní hru Baarovu, kterou hrály školní děti. Bylo to pouhé opakování její. Premieru nacvičil před rokem klášterský kaplan Metoděj Mühlstein, výborný hudebník a zpěvák. Byl bratrem básnířky Berty Mühlsteinové a rodilý Pražák. Druhá sestra jeho, tuším Marie, vedla kuchyni v klášteře a mimo to vyučovala ženským ručním pracím ve škole jako řádná učitelka. Hru Mühlstein s učitelským sborem pěkně nacvičil, měli jsme proto reprisu usnadněnou. Ale přec cvičení její bylo nutno konati po celý advent a dlouho před ním. Kolega Kareš byl horlivý, ač stále pokašlával. Hra se zpívá a hraje. Slova napsal písecký katecheta Baar a zpěvy s hudbou tamější chorregent Č. Gregora. Je velmi líbivá a vděčná. K jejímu provedení bylo mi jako správci školy opatřiti povolení od politického úřadu. Tehdejší okresní hejtman Nikodém Eckert nerad divadlo školní povoloval. Bylo málo let po požáru Národního divadla v Praze a Vídeňské opery, v této poslední zahubil i lidi. Případného neštěstí takového se okresní hejtman bál i u nás. Proto, aby nezmařil dobročinný účel naší školy, postavil k povolení jeho přísné a nemožné podmínky. Mimo bezpečnostní i tu, aby hrálo se bez podia a kulis. Dobrotivští mi radili, abych povolení takto přijal a že vzdor tomu jeviště řádně se zřídí, aniž by okresní hejtmanství čeho zvědělo. Na četnické stanici však seděl závodčí Karásek, neoblíbený udavač i ne patrností. Tak mi bylo se zpovídati po zdařilém provedení divadla pro neuposlechnutí nařízení okresního hejtmanství. Vyšetřoval mne okresní komisař Bohumír Ťoupalík, pozdější manžel Mařenky Petříkové, ale v ten čas byl jsem mu neznámým. Uložil mi 5 zlatých pokuty. Výtěžek z divadla větší nebyl. Zlobil jsem se, že horlivost má vychovatelská a vlastenecká tak ztížena jest. Pokutu jsem však přec nezaplatil. Nebylo by k ní ani došlo nebýti udání, celkem malicherného a jen šikanujícího. To vše vykonáno o Vánocích 1885-1886.

O Velikonocích potom jsme producírovali se zpěvem a hudbou. Převor Marcel Hnízdo (nebyl vzorem pro učitele Igora Hnízda z filmu Obecná škola? – pozn.autor) nám půjčil fortepiano. Těňský kolega Kaucký, Kareš, Fišer a já sehráli jsme kvarteta smyčcová, zapívali ještě s jinými sbory, sólové písně, kapela Dobrotivská (bývalá hornická) přednesla ouvertiry a potpoury, také se deklamovalo atd. Čistý výtěžek asi snad 10 zlatých dal se kostelu. Místnost produkční byla u Švamberků. Divadlo hrálo se ve Zděné. U Blováků pořádal zase student Skuhravý, lesního syn, veselý večer, při němž tančil balet v obleku baletním a pěkně. Za ten rok projevoval se společenský život u Svaté Dobrotivé příjemně, ušlechtile a národně. Nábožensky nikoliv. Do kostela chodili po většině hudebníci zahráti a zazpívati si, takže chór býval plný, loď kostela prázdná. Zevně kostel vypadal zchátrale, maje střechu šindelovou. Zdivo jeho bylo mohutné s širokými pilířem a vysoké. Žádný kostel v kraji nemůže se mu rovnati. Z kůru vypadá kněz u oltáře jako panáček. Slabý hlas převorův bylo sotva na kůru postihnouti. Oltářů má, tuším, 5. Nad hlavním nalézá se veliký obraz, jenž představuje základ kostela a kláštera pánem Oldřichem Zajícem z Valečka, ceny mnoha tisíc zlatých. Lavice v lodi jsou mohutné z dubu, překrásné řezby. Varhany jsou, tuším, o 18 rejstřících a 2 klaviaturách. Mezi rejstříky nalézal se jemný salicionál a křiklavá 3 hlavní mixtura. Svatá Dobrotivá měla dobré hráče na varhany v bývalém hornickém kapelníku Kauckém, otci učitele Emanuela. Leckdy mne zastával nebo vypomáhal za 1 litr piva. (Na varhany v kostele hrál i Jakub Jan Ryba – pozn.autora).

V neděli každou a každý svátek byla hrána mše s hudbou, figurální. Sešlo se na ní hudebníků dost, zpěvaček nikoliv, o ty byla nouze. Nejvzácnějším byl 2.hlas, alt. Byl jsem první. Dalo mi mnoho práce pro každou produkci, abych jí svedl. Cvičení konal jsem pouze se sopránem a altem. Byl jsem s to provést i velkou mši J.V.Horáka D moll, složenou na ukončení války r. 1866, v jejíž Kirie ozývá se střelba a ustrašené volání Kyrie eleison. O vánocích pustil jsem se i do velké D dur pastoralky od Jakuba Jana Ryby. Obě mše bylo možno mi dávati, poněvadž jejich produktoři pocházeli ze zrušené hornické kapely, která před 10-15 lety bývala za krále železnic Stroussberga ve floru. Po jejím rozpuštění dirigoval Mühlstein, potom já. Členové její byli dosavadní havíři, slévači, cvokaři, chalupníci, řemeslníci aj. Vynikali v ní zvláště foukači, kteří kupodivu vynikali obratností a jemností. Ale smyčcoví hráči též. Stál jsem u nich ve velké přízni a lásce, takže o konkurse na školu usilovali seč byli, aby mne na uprázdněné místo dostali. Zvláště mnohostranný hudebník, dýmkař J. Kasík a pak starosta Mudra se o to přičiňovali.

Pohřbů bylo u Kláštera málo a štola z nich byla chudá. Od kostela na hřbitov, ½ hodiny cesty platilo se 2 zlaté, z chalupy vůkolních vesnic 4 zlaté, ze statků 6-8 zlatých. Kostel nedával chorregentu nic, ba ani struny, jichž za rok hodně popraskalo. Kostel s převorem a kaplanem patřili mezi chudinu. Nemohli cvokaři, když se ženili, ani zaplatiti 2 zlaté převorovi taxy za oddavek, vydělávajíce tento peníz za celý týden. Smlouvali. Tu jim převor říkal: „Příteli, vím, že vás svatba mnoho stojí, abyste všecko si na ni pořídil. Jsme ve zlých časech. Vidíte, proto já se nežením“. Ukradli mu i teploměr z okna, což jim nemohl odpustiti. V podezření měl hlavně Švandrlíka, kluka zloděje.

Školní obec Svatodobrotivská, hranice její sahají k Jincům, Strašicím, Hořovicím, Mrtníku, Mýtu. Ze samot chodily děti do školy až dvě hodiny. Rodičové i děti chudí. Obyvatelé po většině cvočkaři, malí chalupníčkové, řemeslníků poskrovnu, ale v práci obratní. Kteří sami se vyučili řezbářství, zhotovujíce různé věci ze dřeva, zvláště dýmky, násady, nádoby apod. Jeden chalupník i hodinařil, spravil mi hodinky k plné spokojenosti. Jediným průmyslem mimo cvokařství byla u Svaté dobrotivé pila na prkna a latě, patříci Trejbalovi, který považován za nejbohatšího člověka Klášterského. Pochovával jsem ho jako kmeta téměř 80 letého. Na pohřeb mu přišel také jeho příbuzný farář Šebánek, slouživ za něho mši andělskou. Byl to nejbohatší pohřeb můj u Svaté Dobrotivé, tuším za 10 zlatých. Lidé mi záviděli, jak jsem si namazal kapsu, byl jim krejcar vzácným penízem. V zimě jich chodilo mnoho po žebrotě. Děti posílati do školy bylo jim za krutou obtíž, nemajíce čím je živiti a šatiti, škola v tomto nemohla jim poskytnouti ničeho. Teprve 10. dítěti dostalo se sešitu nebo péra nebo tužky a to ještě z peněz vyzískaných zábavným podnikem pro školu. Byl to krutý život pro děti v zimě. A okresní školní rada naléhala přísně na jejich docházku. Vyšetřování se starostou Fr. Mudrou bylo nám konati každé 1.neděle v měsíci. Milosrdné naše shovívání bylo o.š.r. zamítáno. Při podobnosti a mnohdy i stejnosti jmen a celých nacionale žactva bylo třeba veliké pozornosti při řízení o zameškané škole. O.š.r. každý případ neomluveného zameškání přísně trestala pokutou nebo vězením u okresního soudu na Zbiroze. Stalo se i, že v horlivosti úřední byl odsouzen nevinný. Nacionále 2 dětí úplně totožné, jen čísla popisná různá. Někdo u úřadů se přepsal v nich a trest 24 hodinový odseděl otec pořádný, správný, nevinný. Byl dobrák, nechal to tak. Místní školní rada sešla se r. 1885-6 pouze 2x: k sestavení rozpočtu a k návrhu na obsazení místa řídícího učitele. Zasedali v ní: předseda Fr. Mudra (kovář), Marcel Hnízdo (převor), Augustin Kopp (obchodník), Hynek Charvát, František Pelikán (rolník), Václav Ječmen (rolník), Josef Vamberk (hostinský), Dominik Merhaut (řídící učitel) a zástupce velkostatkáře Colloreda-Mansfelda. Škola bývala původně v klášteře umístěna. Převor M.Hnízdo nerad ji tam viděl. Když pak za účinku zákona z 25.5.1869 ztratil vládu nad školou, přičiňoval se dostati ji z kláštera. Dokazoval, že obce přiškolené platily nájem. Ty to popíraly, ale přec ten důvod zvítězil a pro školu bylo stavěti novou budovu, 4-třídní. Obce neměly peněz. Řídící učitel Josef Koukl, jemuž na stavbě velmi záleželo, půjčil jim 4000 zlatých, věno své manželky, roz. Kubrichtové z mlýna Brtnického. Za mé správy školy Svato-Dobrotivské platila místní školní rada pořád dluhy, s nichž nebyla. Vdova Kouklová hrozívala žalobou. Místní školní rada sotva zaplatila vydržování školy, jež se omezovalo na pouhé palivo a čištění. Budova školní byla vystavěna na východ obce Noveské, k níž Sv. Dobrotivá náleží, pod svahem Kraňským na cestě ku Kleštěnci. Stavba školy nebyla prováděna dost bytelně a její příslušenství prakticky. Zakrátko po kolaudaci školy (r.1880) musily se v ní zrušiti záchody a umístiti na dvoře. Třídy obsahovala 4, velmi hustě naplněné, 1 kabinet na pomůcky, byt o 2 pokojích a kuchyni. Vítané na ní bylo to, že stála o samotě, ničím nejsouc vyrušována. Cesty k ní byly pěkně upraveny.

Ve vyučování na škole u Sv.Dobrotivé byla ferialním dnem neděle a druhé půldny: ve středu a v sobotu. Počty jsem si položil na prvé hodiny, mluvnici na druhé, tělocvik na poslední dopolední, zpěv a kreslení na poslední odpolední nebo dopolední, náboženství vyučoval Zikmund Vondra ve prvých hodinách, buď ráno nebo odpoledne. Za úlevu od školní docházky pro léto (od 1.5. do 31.10.) žádalo 25 rodičů. Ostatní rodičové dávali ji dětem sami.

Knihovna školní byla nevelká, ale přec pro nařízení o.š.r. bylo nám učitelům censurovati po 25-30 knihách a výsledek do knihy zapsati a stupeň čtenáře určiti. Byly to stupně 3. Mnoho knih jsme vyloučili pro nevhodnost pro děti anebo pro obsah rakouskouhersko nevlastenecký. Nesl každý učitel a všickni dohromady absolutní zodpovědnost. Nařízení v té příčině vycházelo od nejvyššího úřadu školního. Tehdy stál v čele zemské školní rady hrabě František Thun. Pro kancelář školní a správu školy hradila místní školní rada tyto položky: sepsání seznamu dětí a tiskopisy 5 zl., kancelářské potřeby 4 zl., třídní 16 zl. – celkem 25 zlatých. Posledních 16 zl. Jsem nepřijímal ani já, protože třídní byli již na místě, když jsem nastoupil. Služební příjmy měl jsem tyto: služné 500 zl., služební přídavek 5letý 50 zl., funkční přídavek 100 zl. = 650 zlatých ročně. Na poukaz z těchto příjmů ze 7.10.1885 dostalo se mi služné teprve po mém připomenutí až v listopadu a to po srážce pensijní po 92 krejcarech z příslušných mi po 54 zl. 16 kr. ´106 zl. 48 kr. Měsíčně po srážce bral jsem 53 zl. 24 kr., Kareš 40 zl. 79 kr., Fišer 33 zl. 33 kr., Poch 32 zl. 33 kr., Mühlsteinová 16 zl. Berní úřad ve Zbiroze měl nám služné vypláceti 4. dne v měsíci, ale nevyplácel, nemaje peněz. Vydával nám peníze ze školního platu, jejž odváděli rodičové. Když se jich dost nesešlo, nedostalo učitelstvo platu. Takových poruch bývalo za rok dost. Berní úřad Zbirožský nám je oznamoval, někdy i 4 neděle napřed. Tak nás otcovsky upozorňoval, abychom si šetřili na příští měsíc.

U Sv. Dobrotivé byl jsem zaměstnán bez oddechu. Ani večer času mi nezbývalo, jejž jsem byl nucen tráviti u Blováků. Utíkával jsem odtamtud po 9.hodině, abych doma mohl si přečísti z nejnovější literatury. Tehdy odebíral jsem časopisy Posel z Budče, Česká škola, Naší mládeži, Varyto, Český včelař, Národní listy, Humory, Dušice, Budečská zahrádka, Přítel Domoviny a Ruch. Jsa ve Zdicích, předplácel jsem se sborem učitelským Jarý věk, Českou školu a Humory. U Svaté Dobrotivé občanstvo též hojně četlo, a proto zřídili jsme tam Čtenářský spolek, jehož členy se stali všichni učitelé, knězi a čelnější lidé. 13.2.1886 byl vypsán konkurz na školu u Svaté Dobrotivé a otevřen do 26.3.1886.

S tolika uchazeči jsem nikde nekonkuroval. Všichni se mýlili v příjmech na škole Svatodobrotivské, Komárov, Lhota Dlouhá, Mlečice byly na tom nejlepší. Ten veliký kostel nenesl skoro ničeho a ještě dal mnoho a mnoho práce, škola neměla ničeho nežli fixní služné. Ale fáma je fáma. Měl jsem velikou podporu ve svém ucházení o školu u občanstva Svatodobrotivského. Podali zvláštní petici za mně k okresní školní radě. Dostala se mi do rukou po obsazení místa, ale ztratila se mi, když přiložil jsem jí k žádosti zemské školní radě, čelící proti okresnímu hejtmanovi Josefu Bláhovi. Ten mi ji nevrátil ani po několika upomínkách, vážil jsem si tohoto dokladu jako důkazu svého úspěšného působení. Místo u Svaté Dobrotivé obdržel řídící učitel v Komárově Karel Krumphanzl. Nastoupil 1.srpna 1886. Zvěděl jsem o něm několik let později, že to člověk mstivý a úlisný, a to od samotných jeho rodáků, na mně se pomstil, že o mne žádali. Udal mne okresní školní radě, že jsem mu nepořádně odevzdal školu. Věc týkala se mého předchůdce Josefa Koukala, zástupce jeho Josefa Kareše a místní školní rady. Mne tam přitáhl Krumphanzl zúmyslně. Svou vinu jsem důrazně odmítl a také následky její nenesl. Mstivost Krumphanzlova vyčpěla bezvýsledně. Myslím, že veškerou vinu z udání Krumphanzlova odnesla místní školní rada. Nebylo mi po protokolárním výslechu ve Zdicích u místní školní rady ničeho pak oznámeno. O poslední neděli červencové 1886 loučil jsem se Svatou Dobrotivou. Aniž bych něčeho věděl, pozvali mne přátelé moji do hostince k Švamberkovi, kdež mi naposledy ještě zahráli a mne oslavili. Poděkoval jsem pohnutě. Kapela byla plná a sál nacpán. Přízeň ta mne těšila a můj odchod od Svaté Dobrotivé uspokojovala“.


Veliká, převeliká škoda, že konkurz vyhrál Karel Krumphanzl z Komárova. Zápisky mohly pokračovat a my jsme se mohli dozvědět spoustu zajímavého. I tak však patří zápisky řídícího učitele Dominika Merhauta mezi perly zaječovského písmáctví a my mu můžeme jen poděkovat. Dne 13. srpna 2009 uplyne 80 let od jeho úmrtí.

Dominik Merhaut popsal m.j. i těžký život našich předků, plný bídy a těžké práce. Nedá mi to, abych do povídání o školách nevsunul i básničku pana Josefa Maška z Olešné. Tento vzácný člověk, který chodil do školy v našem kraji (z mého pohledu již dávno, předávno) a připomíná mi ty české písmáky, které známe např. z F.L.Věka, napsal:


Za šera svítání, i v pozdním klekání,

oráč se v potu svém, nad pluhem uklání.

Napjaté postraňky, těžký dech koní,

a brázda panenská podzimem voní.

Těch kroků tisíce i kapek potu,

ztupělá radlice, zastav se trochu!

Tisíce kroků těch ve skromné naději,

snad se to políčko obilím zavlní.

Z malého osení, bzukotu čmeláka,

za zpěvu skřivánka plný klas skloní se,

kraj chlebem zavoní“.


Krásný, lidový, naivní verš. Vystihuje ale celodenní dřinu lidí v našem kamenitém, neúrodném kraji. A do tohoto kraje přišli takoví lidé, jako například Dominik Merhaut a okamžitě si jej zamilovali. Nejen kraj, ale i jeho obyvatele.


V Zaječově (Svaté Dobrotivé) byly tři školy, tzv. pokračovací. Ty vznikaly při obecných školách jako. Byly zaměřeny průmyslově (průmyslová a zemědělská) a hospodářsky (zemědělská). Kořeny tohoto typu škol sahají až k tereziánskému školnímu řádu, podle nějž se mohly zakládat tzv. nedělní (opakovací) školy. První pokračovací školy začaly v Čechách vznikat po vydání živnostenského řádu v roce 1859 (podrobně o pokračovacím školství píše Mgr. Jiří Topinka ve své práci Příspěvek k pořádání školských fondů). Zákonem č. 95/1948 Sb. byly pokračovací školy zrušeny přeměněny na základní odborné školy zemědělské a hospodyňské. To byl konec těchto škol i v Zaječově.

A proto přejděme k jednotlivým pokračovacím školám. Obecnou školu v Zaječově si necháme na závěr.

 



 
© 2021 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů