Při proložení aktuální ortofotomapy historickým III. vojenským mapováním je patrná u této poslední, přibližně třetinové, části Struh na první pohled změna. Jestliže nad předchozími úseky vydával průzkumník spokojené mručení, zde bledne a chvílemi tiše kvílí. Vidí, že tentokrát nebude ušetřen ničeho: pod linií strouhy zakreslenou rukou rakouského geodeta se střídají zahrady rodinných domků, chatové osady, velmi pravděpodobně osetá pole a jako zvláštní bonus i tenisové kurty. Přímá linie kanálu je tedy na mnoha místech nepřístupná a ke slovu přijdou více než jindy soutisky výše zmíněných map, výškoměr a kompas GPS a bedlivé studium leteckých a satelitních fotografií.
Pod příkrým svahem kopce, který v sobě musí ukrývat první patra podzemních prostor dolu Štěpán, se ocitneme rázem v civilizaci. U cesty v místech předpokládaného podzemního potrubí je jakýsi otvor překrytý železnými pláty, což zde budiž pro úplnost zmíněno. Bude ale lepší nespekulovat o původu dotyčné díry, nebylo by vhodné prohlásit sklep na zeleninu za součást důlního díla. Výstup Struh na povrch se spíš zdá být ukryt někde za jedním z mnoha plotů, ale známý žlutomodrý symbol na elektrickém sloupu radí k tomu pokračovat po silničce podél několika tenisových kurtů. Sotva je po přibližně 250 metrech mineme, povšimneme si nápadně vodorovného chodníčku, který je od svahu nad sebou odělen špatně patrným, místy opravdu spíše tušeným, žlíbkem. Struhy to však jsou, to potvrzuje jejich značení a výšková shoda s dalšími již nepochybnými částmi. Tento úsek skončí stejně náhle jako začal. Již po 170 metrech stojíme na kraji vilové čtvrti. Její součástí je i nápadně veliká nově rekonstruovaná budova. Jde o důlní budovu dolu Františka, nepříliš úspěšné jámy hloubené v letech 1843 - 1862. Důl posloužil při budování dědičné štoly (úseku mezi sousedními doly Štěpánka a Řimbaba), jinak v něm ale nebyly nalezeny téměř žádné dobyvatelné rudy a Struhy areálem dolu pouze protékaly. Zástavba před námi je celkem pěkná, ale není přímo průchozí, nezbývá nám tedy než mrknout na výškoměr a obejít pár bloků až k rozcestníku turistických cest jménem Havírna.
Potkáme se tu opět s modrou značkou, se kterou jsme již měli během putování podél Struh jednou tu čest. Nadmořská výška souhlasí, a po pár desítkách metrů se znovu objeví i koryto Struh. Jeho stav je zde velmi špatný, je z velké části zaneseno či zavezeno, ačkoliv tu a tam se najde ještě několik metrů, které v sobě Struhy nezapřou. Nad Vysokou pecí se nachází vedle bývalé strouhy jeden osamělý, zpola zasypaný, ale coby potvrzení velmi vítaný patník s reliéfem želízka a mlátku. Zajímavé je, že je betonový, stejně jako ty na propojce Pilské a Lázské. Neplatí tedy zřejmě zcela pravidlo, že starší části Struh jsou lemovány pouze kamennými patníky. Asi se zde, stejně jako na jakémkoliv rozsáhlém díle, během času také opravovalo, překládalo a doplňovalo. V těchto místech začínala také jedna zajímavá odbočka Struh. Vedla na přibližně 0,5km vzdálené Řimbabské návrší, kde se na tamějším dole využívala pro vodosloupcový čerpací stroj a provoz úpravny rudy ("letního prádla").
Nad posledními domy Vysoké pece, velkoryse pojatými vilami, koryto opět prakticky mizí. Dosavadní směr však ukazuje na to, že je třeba přejít přes silnici a pokračovat podél okraje výběžku, tvořeného chatami a příslušejícími pozemky. Žlábek pro vodu sice opět není k nalezení, ale kdo má touto dobou již tvar cesty při okraji pole "v oku", ten se nenechá ošálit. Po 150 metrech však výběžek končí a lán obilí vystaví průzkumu tímto směrem stop.
Následující krátká vsuvka shrnuje pár zkušeností z terénu, týkajících se řešení podobných situací. První postřeh si snad své čelné místo ani nezaslouží. Spočívá totiž v objevném faktu, že hodně pomůže, pokud je k dispozici historická mapa, která objekt zájmu zachycuje. Podmínkou je, že se jedná o mapu na triangulačním základě, t.j. v Čechách od II. vojenského mapování výše. Taková mapa se dá aspoň přibližně zkalibrovat a nechat prolnout s jinou - současnou. Právě v případě II. vojenského mapování máme díky www.mapy.cz ušetřenou práci - je zde k dispozci jako jedna z vrstev. Fígl číslo dvě je založen na faktu, že tam, kde se dvě liniové stavby protínají (případně liniová stavba a přírodní vodní tok), to zpravidla na obou zanechá obtížně smazatelné stopy. Cesta v polích může být na pohled zahlazena, ale tam, kde překonávala potůček, budou její zbytky viditelné třeba ještě desítky let. Jako třetí bod je třeba zmínit užitečnost výškoměru, u staveb typu vodního kanálu či železnice. Udržet od oka správnou výšku či konstantní stoupání pár desítek metrů přes pole možné je, dokázat totéž na půl kilometru v lese se podaří málokdy. Čtvrtá dobrá rada zní: vyplatí se sledovat vegetační pokryv. Katastr zaniklých vesnic v pohraničí by se dal dnes zakreslovat do mapy jen podle kopřiv a jabloní. Nesmíme také zapomenout na pomocníka krtka, je-li v dané lokalitě k dispozici. A konečně pátý poznatek: z výšky je vidět (skoro) všechno. Přízní osudu si dnes můžeme na internetu vybrat z několika sad kvalitních leteckých a satelitních fotografií, přičemž se tyto zdroje velmi dobře doplňují. Pole na jednom snímkování holé je na druhém oseté a naopak, liší se úhly pod jakými dopadalo na krajinu světlo a různý je i postprocessing, který může strukturu velkých ploch jak doostřovat tak i rozmazávat.
Na polích nad Vokačovským rybníkem si můžeme vyzkoušet z výše popsaných metod téměř všechny. Na polní cestě klesající od Tisové do údolí je v jednom místě šotolinový a kamenitý povrch přerušen několika pravidelnějšími kamennými bloky, uloženými směrem přibližně shodným s vrstevnicí. Za normálních okolností je tento úkaz zcela nenápadný, ale když přístroj ukazuje nadmořskou výšku téměř stejnou jako u posledního známého úseku struh, jsou všechny důvody pro to uložit si zde trasový bod. Později, po složení všech výsledků dohromady, zapadl tento bod do trasy Struh na metr přesně.
Dalším postupným cílem bylo místo, kde Struhy překračovaly Vokačovský potok. Podle mapy se zdá, že na rozdíl od přechodu Litavky, se kterou Struhy na pár metrů splynou, zde se jednalo o mimoúrovňové křížení. Na straně blíže k Tisové se dnes nachází remízek, od kterého si bylo možné slibovat zachovalé koryto, byla to však tentokrát naděje marná. Až bezprostředně u potoka se nachází zarostlá metrovým býlím jakási rýha, která se později ukázala jako skutečná součást Struh. Na místě samém by se však v terénu našlo podobných rýh několik. Zato na druhé straně potoka bylo možné na louce pozorovat neobvyklý úkaz. Od potoka se zde odvětvoval a dále po vrstevnici vedl souvislý pás rostlin křenovitého charakteru, nikde jinde v okolí se nevyskytující. Jakým způsobem byla dotyčná rostlina se Struhami spojena, těžko říci. Vyznačení bývalého koryta je však naprosto markantní a letecké snímky nález i zde zcela potvrdily. Pokud se vrátíme ještě k Vokačovskému potoku, je třeba říci, že žádný základ mimoúrovňového akvaduktu se zde nenachází ani náznakem, což, dovolíme-li si jednu spekulaci, může znamenat, že přemostění bylo provedeno ze dřeva. Následuje ještě jeden zaznamenaný bod, konkrétně na odvodňovací strouze která o kousek dále odděluje dvě pole je v jisté místě nápadně mnoho kamení. Je však pravda, že tento bod by nebyl sám o sobě bez nálezů v blízkém okolí příliš průkazný. Další průběh Struh v polích pod nejjižnějším výběžkem Zdaboře již v terénu patrný není, pouze ortofoto z různých zdrojů prozrazuje tu a tam kousek zachovalé linie. Až na hranici lesa je opět nepřehlédnutelný pozůstatek - nemalá vyvýšenina v terénu naznačuje, kam asi byla z pole odhrnuta hmota zemního tělesa servisní cesty Struh.
Letecké a satelitní fotografie jsou při zpracování záznamu z terénu neocenitelné. I po desítkách let jsou mnohé terénní anomálie stále dobře patrné. Zajímavé je, že zatímco některé části bývalého koryta se objevily převážně na leteckých fotografiích, jiné se projevily nejzřetelněji na satelitních snímcích, které mají i přes svou vysokou kvalitu stále podstatně nižší rozlišení, než letecké foto. Nejlepší je zřejmě projít všechny kvalitní fotografické mapové soubory, které jsou dnes zveřejněny a vybírat si z nich to nejlepší. Nalezené linie a nepravidelnosti často slepí jednotlivé útržky informací z terénu v jeden průkazný celek. V případě Struh je i přes žalostný reálný stav této části jejich trasa známa téměř kompletně a zcela přesně.
V lese nad Vokačovským rybníkem jsou struhy již opět dochovány, dokonce výrazně, neboť násep je zde poměrně vysoký a příkop naopak zahloubený. Nějakých 150 metrů od začátku lesa najdeme dalšího z "posledních Mohykánů" - zachovalý kamenný patník na straně cesty. Terén se postupně mění na povlovnější a následně směrem ke Zdaboři opět na více svažitý.Velikost koryta je oproti posledním dostatečně zachovalým úsekům mírně zvětšena, možná se počítalo s určitými přítoky. Zachovalost je velice proměnlivá, od úseků s jen mírně poškozenou vyzdívkou až po zasypané úseky, vylepšené tu a tam odpadky. Najdeme zde také dvě malá přemostění Struh, jedno na dnešní žluté turistické značce, druhé o kousek dále na lesním úvozu. Na pohled nejsou ničím mimořádná, zajímavé je na nich ale to, že jsou obě původní a zaznamenána již na historické mapě.
Struhy sledují téměř přesně vrstevnici 560m až nad Drkolnov. Zde se náhle stáčejí doleva a na následujících necelých 150 metrech ztrácejí přibližně 15 metrů výšky. Samotná odbočka z vrstevnice je velice dobře zachovaná včetně kamenné vyzdívky. Návazující svažité koryto je dochováno naopak velice nevalně. V místě, kde opouští les, je dost nejasné kam má vůbec pokračovat. Důl Drkolnov je již nedaleko, vtoková štola je ale dávno zasypána a okolí prodělalo značné terénní změny, takže se obtížně hledá nějaký záchytný bod. Jako nejpravděpodobnější se nakonec jeví trasa vedoucí doprava podél okraje lesa, opět po modré turistické značce. Je také možné říci, že pokračujeme směrem k Prachatické ulici, protože jsme v podstatě již v Příbrami. Jako několikrát předtím, strouha je zde téměř neznatelná, ale náspovitý průřez přibližně vodorovné cesty je nápadný. Ale hlavním důvodem, proč ještě není třeba sledování vodoteče prohlásit za ukončené, je již opravdu poslední kamenný patník, který je zde u cesty k nalezení. Je téměř celý zabořený v zemi a většinou schovaný v trávě, ale zřejmě právě tím unikl osudu většiny svých kolegů.
V Prachatické ulici již jistota končí, je ale nesporné, že přibližně rovnoběžně s ní se zde zdvíhá násep, jehož koruna je opět v průměru vodorovná a navíc obsahuje zcela zřetelné koryto. Násep je na několika místech překopán a nakonec u prvních zahrádek městské části Zdaboř končí úplně. Podle všech indicií voda dále pokračovala severovýchodně podél plotů zdejších zahrádek a procházela křižovatkou Prachatické a Vokačovské ulice. V nedokonalém povrchu silnice je zde viditelná svrchní část zaklednutí z bílých cihel, dobře známých z "dolních Struh", procházejících intravilánem Příbrami. Vodoteč pokračuje dále stejným směrem, aby nakonec v blízkosti ulice "Nad Štolou" zmizela úplně (najdeme zde jen malý dřevěný poklop neurčitého stáří). Tudy tedy překonávala voda Struh poslední metry před zaústěním do vtokové štoly komory vodního kola Drkolnov a poté, co vykonala svou důležitou práci, pokračovala jinou štolou dále do dolů v příbramských Březových Horách.
Zaznamenaná trasa Struh je v této poslední části natolik nesouvislá, že bylo upuštěno od spojování jednotlivých zaměřených kousků. Čtenář si tak alespoň může v mezerách záznamu vyzkoušet sledovat linii zaniklé vodoteče na satelitní mapě.
