Kolem každého historického důlního revíru většího rozsahu nacházíme soustavu vodních staveb, nebo jejích pozůstatků. Voda byla pro důlní činnost na jednu stranu nebezpečným nepřítelem, v řadě případů však zároveň vítaným zdrojem hnací síly. Zatímco její první role zůstala během vývoje poměrně neměnná, voda jako zdroj energie byla postupně nahrazena výkonnějšími a zejména kompaktnějšími způsoby pohonu. Vodní systém příbramského báňského revíru, tak jak vznikl v 18. a na začátku 19. století, patří mezi mimořádné dílo svého druhu jednak svým rozsahem (přes 90 km stok a několik rybníků), jednak také rozmanitostí využití. Vodní síla zde byla využita mimo jiné právě pro boj s tímtéž nežádoucím živlem v podzemí.

Pro potřeby těžby byl postupně vybudován systém čtyř poměrně velkých rybníků a síť povrchových stok. Účelem těchto vodovodů bylo především dopravit vodu z úbočí Středních Brd až do příbramských dolů, řada menších kanálů pak zajišťovala převážně sběr dostatku vody pro rezervoáry. Hezky archaicky znějící jméno Struhy se používá především pro hlavní kmen tohoto vodního díla, přibližně 17.5 km dlouhou kamenem vyloženou strouhu, vinoucí se často spletitým terénem od Pilské nádrže do Lázské, dále na pilu u Lázu, do Bohutína, přes Havírnu a na důl Drkolnov s jeho legendárním vodním kolem a konečně do Březových Hor, části Příbrami.

Vytvořit tento systém, vedený často jen s minimálním spádem a jindy zase provázaný s přírodním vodním tokem (Litavka) bylo nemalou ukázkou technického mistrovství. Na druhé straně je třeba říci, že přestože výstavba samotných struh v dnešní podobě spadá převážně do první poloviny 19. století - období velkého technologického rozmachu, souběžná stavba malých přehrad se neobešla bez potíží a katastrof. Pilská nádrž, ač dokončena v roce 1853, se už v roce 1854 zcela protrhla a v pod ní ležícím Bohutíně měla na svědomí dva lidské životy. Starší Lázská, která byla vybudována v letech 1818 ? 1822 pod jménem ?Erzherzog Franz Karl Teich No.1.? (tedy ?rybník Arcivévody Františka Karla?, podle syna rakouského císaře Františka I.), čelila v roce 1857 zásadní poruše výpustního potubí a struktury hráze. Pojďme se podívat, jak tuto havárii popisuje v dokumentaci k Lázské dnešní vlastník a správce vodního díla, státní podnik Povodí Vltavy:

Hráz byla zemní se středním jílovým těsněním. Měla neuvěřitelné sklony svahů ? návodní líc 1:1, vzdušní líc dokonce 2:1, aby nebyly velké objemy tělesa hráze. Původně se voda odebírala a zároveň vypouštěla jedním dřevěným potrubím s vnějším průměrem 600 mm uloženým ve středu hráze. V květnu 1857 došlo k poruše tohoto dřevěného potrubí, což se projevilo tím, že se zvětšoval výtok vody i při zavřeném hradítku, voda byla zakalená až se změnila na jílovitou kaši. Voda byla vypuštěna, hráz prokopána a dřevěné potrubí zcela zrušeno. Vybudovala se hornickým způsobem štola v levobřežním skalním boku ? na tu dobu něco zcela nového. Štola byla 2x lomená vejčitého tvaru. Hráz v místě poruchy se postavila od základu znovu. Změnil se i příčný profil hráze ? celkově se rozšířila a sklon návodního líce se změnil na 1:1,35. Hráz byla postavena v místě složitých geologických poměrů, kterými se zřejmě v r. 1818 nikdo nezabýval.

A to zde citovaný úryvek ještě nezahrnuje skutečnost, že na začátku 90. let minulého století začala ze štoly odtékat zkalená voda a terén včetně hráze na několika místech poklesl. Tyto dostatečně hrozivé signály vedly k vyražení nové štoly dále od hráze a zaslepení části štoly původní, přičemž její druhá část bližší ke vzdušnímu líci stále slouží k odvádění průsaků.

Technololgie přímých sypaných hrází s jílovým těsněním zahloubeným do podloží uprostřed se pro tyto rybníky, které jsou vlastně malými údolními nádržemi, evidentně příliš nehodila a hráze byly po celou dobu své existence často rekonstruovány a vylepšovány, jak dokládá následující seznam:

Jak je patrné, obě díla která dávala Struhám vodu měla historii značně pohnutou. Lze nejspíše říci, že nyní jsou, coby rezervoáry pitné vody, v nejlepším technickém stavu za celou dobu svojí existence. Uvnitř modernizovaných a zodolněných hrází jsou však stále hlinitá jádra z 19. století...

Avšak zpět ke Struhám. V současných písemných zmínkách jsou často označovány jako ?zcela zničená památka? či ?zaniklé?. Skutečnost není tak katastrofální, přinejmenším z pohledu někoho, kdo je z Brd zvyklý na mnohem subtilnější relikty jiných liniových staveb. Z hlediska patrnosti v terénu jsou naopak zachovány velice dobře, autoři výše zmíněných popisů však měli nejspíše na mysli nízký potenciál k případné reaktivaci alespoň hlavní vodoteče, což je bohužel třeba potvrdit.

Provoz a údržba Struh skončila pravděpodobně v roce 1960 nebo 1961, spolu s ukončením činnosti vodního kola dolu Drkolnov, které přestalo plnit svou poslední úlohu: čerpat z hlubin pitnou vodu pro Příbram. V dalších desetiletích následovalo v hůře přístupných úsecích pozvolné zarůstání kamenného koryta vegetací a pouze pomalý rozpad. Naproti tomu jinde byly Struhy degradovány na pouhý příkop u silnice (nezanedbatelná část prvního úseku Pilská - Lázská), přičemž na jejich osobitost nebyl brán při později prováděných pracech zřetel. Smutnou kapitolou jsou četné přejezdy pro lesní techniku, kdy část je vybavena alespoň rourou ponechávající strouhu teoreticky průchodnou, jen aby o pár desítek metrů dále byla vodoteč zcela zasypána. Což by mimochodem bylo nepochopitelné počínání i u prachobyčejného ?pangejtu?. Na několika místech nad Bohutínem muselo celé koryto ustoupit polím, takže vodoteč náhle končí, aby o pár desítek či stovek metrů dále znovu pokračovala. V roce 1997 zpracoval Spolek Prokop Příbram pro Městský úřad v Příbrami studii zabývající se revitalizací Struh coby technické památky. Odhadované náklady na znovuzprovoznění činily kolem 19 milionů, přičemž zmiňovaný plán se týkal "pouze" 11km celkové délky od Lázské nádrže až k vodnímu kolu Drkolnov, t.j. racionálně již nepočítal s propojkou Pilská - Lázská. I tak to byl velice odvážný plán, jak vyplyne z následujícího popisu současného stavu Struh, zejména pak jejich poslední přibližně třetinové části, od Bohutína po Drkolnov. Představa, že by se vodní kolo na Drkolnově dalo opět do pohybu silou vody přitékající z nitra Brd, byla opravdu lákavá. Jak uvádí starosta spolku Prokop pan Chrudoš Fiala, plán však nakonec ztroskotal na něčem jiném. Potřebná částka byla již přislíbena, ale Povodí Vltavy nesouhlasilo přepouštěním potřebného množství vody do Struh. Voda, zejména ta čistá, je dnes neméně vzácná než byla za dob rozmachu příbramského hornictví. Následující kapitoly se stavem a použitelností Struh přesto částečně zabývají, je však třeba mít na paměti že se jedná o úvahy spíše "akademické".