|
Pokud je mi známo, Fabián sice není tak velký jako třeba Krakonoš, aby mohl bez námahy překračovat kopce a celé hřebeny, ale Brdy zase nejsou tak vysoké, aby je dobrý bůžek nemohl přeletět s vánkem, který rozestupuje mlhu, jež se ráda nad vrchy a horami středních Čech dlouho převaluje. Pojďme se teď na chvilku jako obři nebo bozi projít po brdských kopcích od Třemšína po Cukrák.
Detailista sice namítne, že cestou z Třemšína na Cukrák mineme spoustu dalších brdských vršků a kopců už jen tím, že vyrážíme z Třemšína a nikoliv třeba z Hvožďan, ale když chce, zanechme jej tedy u Roželova a vydejme se rychlým krokem k severu.
Abychom neopomněli krom výrazných hor jako jsou Třemšín, Marásek, Praha, Kamenná, Tok, Třemošná, Brda, Beranec, Plešivec, Písek a Studený vrch také malé nevýrazné leč významné vrcholy jako například Okrouhlík, Klobouček nebo Skalku, přece jen bude muset být naše výprava podrobnější a systematičtější.
Hlavní hřeben
Začneme tedy historickým hradišťským a hradním Třemšínem (827m) s dřevěnou věží, kapličkou, kamenným mořem a výhledem na severovýchod ke Štěrbině. Podle něho byl také pojmenován dřívější rozlehlý přírodní park ve východní
polovině třemšínských lesů. Vydáme se dál na sever přes Křemel (790 m), borůvkový hřeben Hřebence (788m, někdy Holý vrch) zbavený stromů v posledních vichřicích nabízející nám tak výhled na východ do rožmitálské kotliny i na západ k Blovicím, Spálenému Poříčí a k Českému lesu, dojdeme až na výrazný Hengst (757m, počeštěním Henšt) s pozůstatky tvrze a s bukovými lesy na svazích. Tyto tři vrcholy tvoří nepřehlédnutelný a z velké dálky nezaměnitelný val jižních Brd.
Zhruba uprostřed tohoto výrazného hřbetu uhýbá rozvodí Vlčavy a Lomnice na západ přes Hřebenec, dlouhé severojižně protáhlé kamenné moře s výhledem k jihozápadu k Nepomuku, až k boudě Na Burku s kovovou nepřístupnou věží mobilního operátora a za ní na z této strany nenápadný skalnatý Marásek (800m) s výhledem na Nové Mitrovice k jihozápadu. To jsme na chvíli v Plzeňském kraji a v bývalém přírodním parku pojmenovaném možná trochu nešťastně - Brdy. Od boudy Na Burku se hlavní hřeben nenápadně vytrácí k severovýchodu přes Getsemanku a Soudnou louku do rezervace Na skalách (744m).
To už jsme dávno na rozvodí Vlčavy, Úslavy a nyní i Klabavy. Ještě o něco dále k severovýchodu přejdeme nevýrazný vršek Sklář (701m, Na skláři), za ním pak státní silnici a ocitáme se na táhlém a občas skalnatém hřebeni Jahodové hory (726m) už v bývalém VVP. Sledujeme-li plochý a relativně nízký hřebínek, přicházíme k těžbou okusovanému Červenému vrchu, k jakémusi přílepku před rozložitou horou Praha (862m), která následuje. Na tomto vrchu pojmenovaném stejně jako české hlavní město se nachází na přelomu tisíciletí vybudovaný meteoradar a též zbytky po činnostech nacistů za 2. světové války. Nalezneme zde i vrcholovou knihu a to jak na samotném vrcholu, tak i na jižním svahu nad kamenným mořem (Malá Praha, Čákův výhled).
Přes vysoko položené sedlo Svatý Jan se dostaneme snadno na plochý Malý Tok (843m), který má podobně jako předchozí vrch příkrý jižní svah, z něhož je občas vidět do rožmitálské kotliny nebo i na Temelín či na Šumavu. Za Malým Tokem směrem na severovýchod se dostáváme k povodí Litavky a na nevýrazný vrchol širokého hřebene Hradiště (840m, též Koš). Dále na severovýchod přicházíme k výraznějšímu typicky brdskému vrcholu Brdce (839m) s výhledem na východ k Bohutínu.
Projdeme-li pak sympatickým sedlem nad Borem, vystoupíme přes kótu Bohutínského vrchu (843 m) na vrcholovou plošinu největšího brdského masivu, hory Tok (865m, také Vysoký Tok, Velký Tok). Vrcholovou knihu najdeme o pár metrů níže u měřického bodu. Na začátku tisíciletí jsme se mohli v těchto končinách občas setkat s tetřevem. Východní polovina masivu je bývalou odlesněnou dopadovou plochou, z vyšších míst je výhled k Příbrami na východ, na Hřebeny na severovýchod a k Hořovicům a k Berounu na sever.
Jakýmsi severním výčnělkem této hory je pevnostní Houpák (794m), z něhož přehlédnete celou zbývající severovýchodní část bývalého vojenského prostoru.
Tady se hlavní hřeben opět nenápadně vytrácí k východu, na vrch zvaný U tří fořtů (756m, Kazatelna) opletený panskou hranicí mezi hořovickými a dobříšskými lesy. Výhled je tu k jihu na pláň Toku a na západ na odlesněný Houpák. Sedlo nejsedlovatější potkáme pod horou Brda (773m), kudy se prodírá silnice od Obecnice ke Komárovu a k Zaječovu. Tento vrch obdařený občas vrcholovou knihou je nejvyšším z kopců následujícího pomalu klesajícího hřebene k Litavce. Z nejvyšších míst stejně pojmenované dopadové plochy na rozlehlém severním svahu kopce se nabízí široký výhled. Když pak dál uvidíme vojenskou věž, ocitneme se na Sádce (709m), za chvíli na Kloučku (681m) s další vrcholovou knihou. Po strmém Slonovci slezeme z bývalého VVP k Litavce, která v úzkém údolí bojuje o život se silnicí a železnicí.
Výstupem na strmé Komorsko (Starý vrch) jsme na dohled nejvyšší hoře Hřebenů (i když geomorfologicky spadá ještě do Brd), Písku (690m, Písky) s modernizovaným radarem pro sledování letového provozu. Přes ploché sedlo a úzkou asfaltku z Bukové do Hostomic přejdeme na hřeben Malého vrchu (628 m) a Kuchyňky (636 m) s hezkými porosty a občasnými výhledy k jihu. Pokračujeme-li k severovýchodu po rozvodí říček Kocáby a Chumavy, staví se nám do cesty mohutný Studený vrch (660 m) s nedávno zpřístupněnou měřickou věží a s omezeným výhledem.
Dále k severovýchodu se hlavní brdský hřeben (zde Hřebeny) uklidňuje a z rozevlátých a neurovnaných Písků reliéf drží svůj maximální dostup k libosti cyklistů a běžkařů konstatně pod 650 m. A sice na Hradci (628 m) s lesní rezervací a na Lišce (642 m). U nevýrazného vrchu Brdo (603 m) a Jistevníku (606 m) se hlavní hřeben ještě více zplošťuje a rozšiřuje, aby byl následně využit v celé šíři náhorní plošiny k vojenským účelům (viz Klondajk).
Hřeben pak poklesne vrškem Na soudném (574 m) a Vrážky (577 m). Posledním jasným bodem hlavního hřebene je vrch Skalka (553 m) nad Mníškem. Další vrcholy jako Hvíždinec, Kámen (414 m) a Cukrák (411 m) jsou již velmi stísněné civilizací a též v reliéfu působí izolovaně, proto je trochu pomíjím v popisu hlavního hřebene, i když by tam možná patřily.
Vedlejší hřebeny a oblasti
Hřeben Okrouhlík - Dubina
Jakousi podanou rukou směrem k Radči nebo také k Maršálu, Kotli a Čílině je dlouhý brdský hřeben rodící se až u vrchu Na skalách v třemšínských lesích. Hřeben se vyznačuje tím, že na něm leží nejvýše položená osada v Brdech, Teslíny, v nadmořské výšce málo převyšující 700 m. Z Teslínů na sever do bývalého VVP hřeben obepíná ze západní strany Padrťské rybníky. Nejprve je to vrch Teslín (719 m, též Baštín), pak více k severozápadu na vrcholu temný a neprostupný Břízkovec (též Blízkoves) ukrývající pod sebou ruiny Teslínského kláštera na Zlatém potoce, o poznání dále skrze hřebenový hezký smíšený les se skalkami přicházíme na Okrouhlík (707 m), z něhož bývá vidět směrem na Skořice.
Hřeben se stáčí k severu a přes dubinu se dostáváme do míst několika větších skalek, ta ukrytá uvnitř v zatáčce asfaltky nese jméno Marie Terezie. Opodál k severu najdeme skalku s kolmou a krásně hladkou (na brdské poměry) západní stranou, tu mineme a jsme na Javorčí. Hřeben pak vychází na chvilky z lesa do úzkých luk na sedle před Palcířem (725 m), který snad v minulosti nabízel ještě hezčí výhledy z vrcholových skalisek, hlavně směrem k jihu, na Šumavu. Cestou k severozápadu klesáme pomalu na Dubinu (634 m), která se za 2. světové války nechala obtékat úzkorozchodnými tratěmi svážejícími nejen z jejích svahů ohromné množství kalamitního dřeva. Proto v jejích lesích můžeme nalézt bukové porosty (tak časté na tomto hřebeni) jen ojediněle.
Sklesáme k asfaltce a zde se hřeben dělí vlevo na Záborčí (570 m, též Záborecký vrch) nad Mirošov a vpravo na vyšší Převážení (607 m), za nímž následuje k Lednému potoku skalní útvar Florián, kterým náš sledovaný hřeben končí.
Trhoň a okolí
Na chvíli opustíme střední Brdy, přejdeme Padrťský potok v místě soutoku s Ledným a můžeme šplhat na příkrý vyvřelý hřeben strašického pásma. Jsme na Bábovce (609 m), vlevo nad Dobřívem máme Konesův vrch (590 m) a vpravo nad Strašicemi (Koutem) je Bílá skála (Bambule, 659 m) s výhledy na jih. Dáme-li se na severozápad, ocitneme se nad vesničkou Pavlovsko, která je sevřena Kouklovo horou a Hradeckým vrchem (549 m). Posledně jmenovaný je nakonec stejně jen výběžkem rokycanské dominanty, špičatého hradišťského Žďáru (629 m) s rozsáhlým kamenným mořem a s výhledy k jihu, severu a na ves Hůrky.
Vidíme také kromě zmíněné vsi i rozložitý Trhoň (624 m), který dal jméno celému okolnímu přírodnímu parku. Na východním okraji je lesní celek zakončen nenápadnými vrchy Osičina (619 m) a Ostrým vrchem (641 m) nad Smolárnou.
Radeč a okolí (Křivoklátská vrchovina)
Přeskočíme-li s větrem hlučnou oblast dálnice D5 ještě dále na sever, nalezneme oblast na lesy a vyhlídky z nich kupodivu ještě bohatší. Hned na kraji jsou to Plzeňský vrch (528 m) u Těškova a vrch Chlum (561 m) s vrcholovou knihou a výhledem k severu na masiv Radče. Přes Voldušský potok, kempy a rybníky se dostaneme do rozložitého a pozvolného svahu vrchu Rumpál, o který se dělila dříve dvě panství - zbirožské a radnické a kde se snad už i podle jména těžilo odnepaměti. Na západním svahu vybíhá nenápadný skalnatý a původním lesem porostlý v minulosti osídlený vrch Hradiště (619 m), z jehož altánu obsahujícího rovněž vrcholovou knihu je výhled k severu.
Ale už je na čase otočit se k východu a zavěnovat se nejvyšším partiím, Radči, jak
je pojmenován i celý okolní přírodní park. Jmenuje se tak krátký hřeben v nadmořské výšce málo přes 700 m, která je ale jinak v dalekém okolí vrchům neznámá. Nejvyšší východní část se dělí mezi Brno (718 m) a Radeč (721 m), zřejmě bylo líto pánům kartografům pojmenovat kdysi podle nepřesných měření nejvyšší vrch Brd Prahou a nesplatit alespoň něco Moravákům. Na vrcholu je nepřístupná vysílací věž. Lesní porost v těsném okolí kóty neumožňuje vychutnat si tušený ale jistě nádherný úplný výhled na "zbylé" Brdy. A tak turista vezme zavděk hezkému výhledu, i když k severu, z východněji položeného skalního výchozu Hrad (679 m), pod nímž se dále k jihovýchodu rozkládá nad Lhotou pod Radčem Čihátko (654 m). Blíže k Těškovu jsou to pak vrchy Na skalce (580 m) a povrchovým lomem ukousaný Kněžský vrch. Směrem na východ potom celý lesní celek kolem Sirské hory (592 m), ale to už jsme se opět vrátili k dálnici D5.
Jivina a okolí
Vrátíme se tedy zpět přes hlučnou autostrádu a ocitáme se u Kařízku rozloženého na jižním svahu Kařízské hory (567 m). Otočíme se směrem k jihu a vidíme Hřeben (560 m), na jehož západním úpatí můžeme nalézt dobře znatelné zemní těleso někdejší Strousbergovy železnice. Podobně železničně a Strousbergovitě postižené vrchy najdeme po trase plánované dráhy směrem k Mirošovu, a tedy pod vrchy Hromovka (577 m) nad Zaječovem a Kopaniny (597 m) nad Těněmi.
Cestou okolo Olešné jsme úplně opomněli výrazný a srázný vrch Jivina (620 m), jehož strmé převýšení k Jalovému potoku na východě zřejmě někdy využívají vyznavači kluzákového létání. Přes údolí zmíněného potoka můžeme drobnými výhledy spatřit rovněž poměrně strmou Hlavu jako poslední menší ostrov lesa předtím, než vstoupíme opět do středních Brd a do souvislejšího zalesnění.
Hřeben Hejlák - Beran
Do lesa vstoupíme blízko malé osady Čihadlo a sledujeme místy skalnatý úzký hřeben s výhledy až do Krušných Hor. Stoupáme k jihu na skalnatý výrazný Beran (684 m), na jehož vrcholu nás překvapí nejvíce asi vyskládané schodiště, už o něco méně výhled ze skály směrem k Plzni a výhled od konce úzké asfaltky na jihozápadním předvrcholu k dopadové ploše Jordán. Stejnou dopadovou plochu budeme mít na dlani i při výhledu ze skalnatého nenápadného Hejláku (690 m, též Hejlík, Hejlov, Hejlův vrch), když překonáme několik stále více frekventovaných a hlučných silniček a vystoupíme rovněž na jeho vrchol po vyskládaném schodišti. Málem bychom opominuli Pískový vrch, nevýrazný vrcholek severozápadně od Hejláku. Snad se tam dříve těžil písek.
Při výhledu z Hejláku nám jistě neunikne panelová plocha, přes kterou jen tušíme odtud nevýrazný vrch Hranice. Ale to už jsme prakticky ve svahu Houpáku nebo vlastně Toku na dopadové ploše Jordán.
Hřeben Jordán - Hlava
Bývalá dopadová plocha byla pojmenována podle stejnojmenného vrchu Jordán (826 m), kterým začíná výrazný hřbet oddělující se od masivu Toku k severozápadu. Dalším vrchem kopírujícím okraj bývalé dopadové plochy je na brdské poměry špičatý Dlouhý vrch (775 m), od něhož se můžeme kochat výhledem přes příčná údolí na majestátní Radeč. Pokračovatelem hřebene je Hlava (788 m), z jejíchž svahů vybíhají vrchy - na sever částečně nahlodaný těžbou kamene Růžek s výhledem na západ, na západ nevýrazná Kolna se skalnatým Lipovskem (651 m) s výhledem na jih a na jihozápad Vrchy (716 m) s hezkými partiemi bukových porostů.
Hřeben Peterák - Kočka
Nyní si dovolíme překročit z Vrchů soutok třech velkých potoků a zdoláním nevysoké Chocholaté skály se ocitneme na konci dalšího zajímavého hřebene, který odděluje Třítrubecký potok od Padrťského. Tato skála nás však jako skála moc neuspokojí, to musíme více k jihozápadu, do svahů Kočky (789 m, též Kočky, Kočičí vrch, Kocůrov), z jejíhož vrcholu je díky holinám dobře přehlédnutelná padrťská kotlina i s rybníky, někdy i část Šumavy a Českého lesa. Sledujeme-li hřeben dále k jihu, mineme kamenný mezník a vstoupíme do rožmitálského panství, táhlý hřeben se stočí vlevo a nabídne nám pár výhledů směrem na Prahu. Výhled na opačnou stranu hledáme dlouho marně, narazíme na něj až na nižších partiích Peteráku (813 m, též Peterský vrch, Paterák), ale rychle zarůstá. Někdo by se otočil a sešel sedlem přes Roviny k Praze, ale my víme, že se východně od nás schovávají ještě dva odtud nepříliš výrazné, ale o to k údolím strmější vrchy. První je Březový vrch (785 m, též Březák) s výhledy do protisvahů Voložného potoka, druhý je Anenský vrch s patriotským poutním místem.
Hřeben Plešce a Bílé skály
Dosud nás často vedlejší hřebeny odváděly nebo dováděly k nejvyšším dvěma brdským horám, k Toku a nyní k Praze. Pokusíme se tedy najít ještě nějaký hřeben, který s nimi přímo nesouvisí. Nalezneme jej jen kousek od nás, odchází od Malého Toku a směřuje na východ a rámuje tak ze severu rožmitálskou kotlinu. Prvním vrcholem je borovicový Plešec (785 m), pak za Vranovským lesem Horní vrch a za opuštěnou střelnicí dále k východu špičaté Čihadlo (705 m).
Hřeben Štěrbiny a Hradecký hřeben
Jižní orámování rožmitálské kotliny tvoří výrazná Štěrbina (753 m), její hřeben pokračuje dál k jihu jako Hradecký hřeben (710 m, Hraniční) až na vrchol Altánu (664 m) nad Volenice.
Hřeben Ohrádka - Třemošná
Ze Štěrbiny bývá dobře vidět výrazný hřeben západně od Příbrami. Navazuje na východní temeno Toku a dává mu nový směr a novou výšku. Jdeme-li od Pilské nádrže, mineme nejprve Malou Ohrádku a Velkou Ohrádku (747 m) a přijdeme na nejvyšší vrchol hřebene, kterým je Třemošná (779 m, Velká Třemošná). Podle ní je pojmenována slepencová Třemošenská vrchovina. Je hojně navštěvována pro blízkost Příbramě a dobrou dopravní dostupnost městského satelitu Orlova. Bývá zde návštěvní kniha. Ze západních svahů se občas odkrývají výhledy do údolí Čepkovského potoka. To už scházíme kolem skalního útvaru Kazatelna na Malou Třemošnou (701 m) s loučkou, kryty, pomníkem partyzánů a výhledem na kloučecký hřeben na severu. K tomuto od jihozápadu k severovýchodu protáhlému hřebenu se na severovýchodě pojí ještě Dubová hora (626 m) vklíněná ze stran mezi příbramské "satelity".
Jinecké Hřebeny
Za kloučeckým hřebenem se nám schovávají skalnaté a rovněž velmi výrazné Jinecké Hřebeny. Od západu k východu se skládají z vrchů Pec, Hřebeny (720 m), Komín a Koníček (667 m). Z podstatné části listnaté vrchy Koníček s novodobým kameny vyskládaným hradem a ještě východnější Vystrkov (541 m) jsou známé jako naleziště zkamenělin. Na severním svahu Koníčku je po spádnici vystavěna stará kamenná hradba, snad jde o hradbu někdejší obory. Ze všech vrcholů je ze skalnatých výchozů na jižních svazích výhled na bývalou dopadovou plochu, na některých místech bylo k pozorování vystavěno několik staveb. Na ojedinělém skalním výchozu na Hřebenech směrem k severu je možné spatřit snad i nějaký severní horizont.
Hřeben Jeskřipců a Berance
Severně od Jineckých Hřebenů nám zbývá rychle projít nejprve pásmo Jeskřipců, západnější hřebenovitý Velký Jeskřipec (653 m) s výhledem do pramenné oblasti Červeného potoka a východnější nevýrazný Malý Jeskřipec (619 m), kde bylo donedávna torzo měřické věže. Severněji od této dvojice se terén zdvihá za Krejčovkou k výraznému Beranci (662 m), v jehož západním svahu se mezi vysokými listnáči nedokonale schovává hrad Valdek. Pod tímto mohutným vrchem kdysi stávala ves Hrachoviště. Obejdeme-li její louku ze západu, přijdeme k historické Jedové hoře (537 m), kde se dobývala železná ruda a též rumělka. Dáme-li se kolem již neexistující vísky na východ, přijdeme do rozsáhlé smrkovo-borové oblasti vrchu Špičák (579 m).
Hřeben Holého vrchu
Hřebínků a hřebenů nám po celých Brdech zůstalo ještě velké množství, ale jistě uznáte, že někde musíme přestat. Přestaneme tedy na romantickém hřebeni nedaleko Hluboše a Čenkova. Mezi těmito obcemi se z údolí Litavky jižně od údolí V zabitých zvedá poměrně příkře vrch zvaný Hořice (540 m) coby první kopec sledovaného hřebene. Dalším o hodně známějším a výraznějším je Holý vrch (632 m) a Provazec. Na tomto hřebeni najdeme krom relativně častých výhledů na střední Brdy i kamenný val či zídku, který býval snad v minulosti hradbou obory. To už skoro unaveni a zemdleni z chůze po hřebenech přicházíme k Malému vrchu a tedy k hlavnímu hřebeni.
Masivy
Jistými nezařaditelnými unikáty mezi brdskými vrcholy jsou tři relativně samostatné hory. Asi nejvýraznější z nich je historický Plešivec (654 m), na kterém lze najít skoro všechno, co si člověk dovede v lese představit. S údolím Litavky dosahuje relativní výškový rozdíl členitosti hor, na což v Brdech narážíme velmi zřídka. Na Čertově kazatelně je vrcholová kniha.
Druhým masivem, převtělenému vlastně stejně jen do západního hřebenovitého výběžku Toku, je Koruna (832 m) obklopená šumivými a vodnatými potoky ze všech stran, díky nimž na rozdíl od velké většiny dalších osmistovek není tato hora ve vrcholových partiích tak plochá. Poslední samostatnou masou (a tady doslova) skal a kamení je Kamenná (735 m, také Velká Kamenná). Má dlouhé svahy plné kamení, skalní výchozy a také místy sympaticky smíšený les, který se ve středních Brdech tak často nevidí. Její západní spočinek nad Ledným potokem nese jméno Bílá skála (614 m).
Nenápadné a zapomenuté vršky
Bylo by nespravedlné se vyhnout některým nevýrazným nebo nenápadným vrchům. Mnohdy jde o velmi pozoruhodné a sympatické reliéfní i přírodní partie. Putování po zapomenutých místech začneme na nevýrazném Třemešném vrchu (696 m), přes jehož rezervaci malého fragmentu původních lesů a vzácného podrostu vede rožmitálská panská hranice. Přeskočíme přes hlavní hřeben třemšínské vrchoviny a ocitneme se na výrazném Kokšíně (684 m), který je již se svými skalami, rezervací bučiny a lomu u Mítova téměř ustoupivším hradem nad Mítovským potokem zcela obklopen vesnicemi.
Na sever přes údolí Bradavy do údolí Bojovky se přesuneme k rozsahem
miniaturní Staré hoře, kde měla být kdysi snad tvrz. Nahlédneme-li na chvilku do strašické vrchoviny, najdeme tu opuštěnou a snad díky dávno minulé sopečné činnosti příkrou Vlč (602 m) a Velký kámen čnící společně nad bývalou střelnicí Bahna.
Přeskočíme-li přes hlavní hřeben na brdský jihozápad, najdeme tu osamnělou hřebenovitou Bílou skálu (721 m) s borůvčím a výhledem ke Skelné Huti. Jen přes Lázskou nádrž a přes Litavku překročíme na borůvkový borovicový vršek Žernovák, se kterým společně sevřeli litavské údolí. Než doputujeme k další vodní ploše v údolí Pilského potoka, musíme překlenout jeden zavalitý a na vrcholu místy skalnatý hřeben, Závírku (720 m). Spolu ještě s dalšími některými vrchy celé brdské vrchoviny se řadí k místům, kde bylo nebo je možné narazit na stopy hradišťského osídlení. Přes Pilský potok vkročíme do masivu Toku, z jehož východního svahu vybíhá nenápadně v pohledu z dálky kulaťoučký Klobouček (704 m).
Přes hlavní hřeben a vrch Brda se dostaneme k věčně podmáčené Staré Baštině (677 m), vrchu nad
Červeným potokem krčícímu se pod dopadovou plochou. Na druhém břehu Červeného potoka nalezneme ještě jeden osamocený vrch, je jím Krkavčina (615 m), kam vtipně kartografové v roce 1993 umístili značku zříceniny hradu. Tento kopec se vyznačuje obřím zazeměným kamenným mořem a zajímavým lesem.
Zapomenutým by mohl být také vrch Ostrý (539 m) se zbytkem valů tvrze nad údolím Litavky a se jmelím v korunách borovic.
Naší poloboží toulku nemůžeme ani skončit jinde než na Velké Babě (614 m), kam my jako Fabiáni po dlouhém a náročném výletu po brdských kopcích ulehneme do postele.
Udávané nadmořské výšky V dřívějších dobách byly nadmořské výšky na turistických mapách přebírány z údajů geodetických bodů jednotlivých vrcholů. Přišla ale doba šťouralů a hnidopichů, kteří připomínkují, že měřický bod (zřizovaný např. před stovkou let pod tehdejší měřickou věží na vhodném místě pro stavbu věže a pro viditelnost) nereprezentuje nejvyšší bod. A tak se nám v roce 2020 změnil údaj např. na Pateráku (je vyšší a má 814 m), na Marásku (je vyšší a má 805 m), ale i třeba na proslulé kótě 718 (je vyšší a má 719 m).
A jak to na kopcích vypadá?
Samotné okolí vrcholů bývá všelijak zdobeno. Nejčastěji přírodninami jako jsou kamenné mohyly nebo pagody. Realtivní výška a konfigurace terénu se povětšinou geodetům hodila ke zřízení měřických bodů v podobě hluboko zasazených otesaných kamenů, které jsou často doprovázeny ochrannými tyčemi s cedulkami, jež nesou občas i místní název konkrétního vrchu. Dalšími označníky bývají zvláštní tabulky umístěné na nejbližších stromech. Někde lze narazit i na vrcholové knihy, které různě mizí a zase znovu vznikají. Podobně bohužel mizí a zase vznikají také hromádky odpadků - sklenic, lahví, plechovek a nejrůznějších umělohmotných obalů. Schovávání těchto artefaktů pod kameny nebo mech mi v případě rychle nerozložitelných odpadků nepřipadá zrovna nejlepší. Například i pomerančová kůra vydrží ve svěžím stavu pod kamením několik let.
Chovejme se ke druhým, co se přijdou kochat výhledem do kraje po nás, ohleduplně a dopřejme jim stejného pocitu jako se dostalo nám, tj. tichého, prázdného a čistého prostředí prosté (krom rozumnou měrou reprezentované informace o vrcholu) všech stop po přítomnosti lidí.
(Někdy v polovině devatesátých let jsem byl na Hřebenech v blízkosti nejvýchodnější k jihu orientované betonové stavbičky. Protože jsem zaslechl hlasy přibližujících se lidí, schoval jsem se pod skalky jižně. Přišla skupinka kluků táhnoucí kola v letním sluníčku zřejmě ze Zaječova, ten "hlavní" z nich ukázal kamsi mezi stromy na jediné viditelné stavby směrem ke kasárnám nad Velcí a prohlásil: "Támhle, jak jsou ty baráky, tak tam je Zaječov." Když už jsem si myslel, že odešli, začaly létat shora kolem mne mezi skály skleněné láhve! Proboha, lidi, když už něco plného a těžkého táhnete až na kopec, dá to tak velkou práci něco prázdného a znatelně lehčího zase odnést nebo odvézt dolů do civilizace?)
 |
