Rozhlédni se!

V předchozí části miniseriálu jsme navštívili ty z brdských dam, které se honosí nejstaršími rodnými listy a alespoň tiše jsme vzpomenuli dam již zesnulých. Úkolem všech zmiňovaných bylo poskytovat ochranu svým obyvatelům v krušných dobách nepřátelských úkladů. Dnes se přesuneme v čase o několik století dopředu, do dob, kdy člověk pochopil, že příroda není jen spižírna nebo prostor pro vyřizování si vzájemných účtů. Uvědomil si, že si v ní také může pěkně pohovět, odpočinout, přijít na jiné myšlenky - zkrátka relaxovat. K takové ralaxaci jistě také patří smysl pro nadhled a s ním spojená touha podívat se na vše tak trochu z výšky. Proto se i úloha věžovitých staveb změnila, pomalu ale jistě nastal čas ROZHLEDEN. V dnešním povídání se proto budeme tomuto fenoménu podrobně věnovat a pokusíme se vypátrat, jaké stopy po sobě rozhledny zanechaly v hlubokých brdských hvozdech. Stejně jako v případě předchozí části, ani zde se necítím být dostatečně kvalifikován pro jedinečně autorský výklad a proto rád využiji publikací, které nám při orienaci v tématu pomohou. Budou to jak informace z knih Jana Čáky [Čáka, 1998], [Čáka, 1999], tak především poznatky rozhlednového specialisty Jana Nouzy [Nouza, 1999].

První rozhledny - nejen na Brdech - měly povahu kratochvilných staveb usazených v zámeckých parcích a své služby poskytovaly především svým majitelům a jejich hostům. Nějaké masovější využívání širší veřejností většinou nepřicházelo příliš v úvahu, i když již tehdy byla řada z nich volně přístupná. Velký zlom v rozhlednovém dění přichází až s dobou, která je prosycená nejen národně osvobozeneckými ideami a párou, ale také bouřlivým rozvojem organizované turistiky - tedy s polovinou 19. století. Na mapách i v terénu se díky aktivitám mnoha turistických i jiných spolků brzy začaly objevovat stopy systematicky zřizovaných a udržovaných turistických tras a na horách, kopcích, vršcích a vyvýšeninách jako houby po dešti vyrůstaly věžovité stavby rozličných velikostí, tvarů i materiálů. Zatímco ještě v roce 1850 bychom v celých Čechách, Moravě a Slezsku stěží napočítali dvě desítky rozhleden, o padesát let později jich již bylo více než 6x(!) tolik. Jen v období let 1890 - 1900 bylo postaveno téměř 60 nových staveb. Tento trend pak pokračoval i ve 20. století.

Doménou rozhleden byly zejména hraniční hory (hory Krušné, Jizerské, Lužické a další.), kde se o jejich vznik zasloužily rovným dílem jak spolky české, tak i německé. Jak tomu však bylo v našich Brdech? Jak uvidíme, i tam měli turisté řadu možností prohlédnout si krajinu pěkně z výšky. V souladu s výše uvedným můžeme dnes odlišit v postatě dvě generace brdských dam rozhlednového rodu - dámy původu šlechtického a dámy původu turistického

Dámy šlechtičny

Za patrně nejstarší z brdských rozhleden lze považovat upravenou zříceninu březinského hrádku, které jsme již věnovali pozornost v předchozí části. Právě ona je jednou z těch dam, které nemají s rozhlednovým boomem druhé poloviny 18. století nic společného. Je téměř o celých 100 let starší a je klasickou představitelkou šlechtických kratochvilných staveb. Zajímavé je, že stojí dodnes a že přežila řadu mladších kolegyň o desítky či téměř stovky let.

Ani druhá dáma v pořadí neměla s veřejnou turistikou mnoho do činění. Pocházela ze stejné doby jako ta březinská. Ještě před 200 lety bychom ji nalezli na jihobrdském Třemšíně, na vrchu, který je z hlediska rozhlednového dění na Brdech prostorem jednoznačně nejpozoruhodnějším, o čemž se za chvilku přesvědčíme. Zde si někdejší arcibiskup Salm nechal vybudovat kuriózní parčík, jehož dominantou byla vyhlídková věž stojící v místech, kde kdysi stávala věž středověkého hradu (i o ní již byla řeč minule). Salmova vyhlídka byla nepříliš vysoká pyramida z dřevěných klád, která však ve své době musela nabízet vskutku impozantní pohled, neboť Salm se nerozpakoval okolní porost (již tehdy věkovitý) v podstatě vykácet. Vzhledem k charakteru třemšínského vrchu pak opravdu nemohly být s výhledem do kraje žádné problémy. Po Salmově smrti však areál rychle zpustl a roztodivná parková úprava vzala za své.

I třetí dáma v pořadí byla šlechtického původu a to sice Collorado-Mansfeldského, ačkoli u ní bychom již mohli předpokládat poněkud veřejnější charakter. Ani ona (stejně jako obě předchozí) se nehonosila žádnou závratnou výškou. Jejím působištěm byl vrch Třemošná u Příbrami a dnes by jí bylo něco kolem 160 let. Jan Čáka [Čáka, 1998] uvádí, že to měla být "skromná vyhlídková věžička" vybudovaná správou šlechtického statku. Podrobnější informace o ní a o jejím osudu však chybí.

Dámy turistky

Nyní jsme v rámci našeho přehledu konečně stanuli na prahu zmiňované zlaté éry rozhleden druhé poloviny 19. století. Již zmiňovaný Třemšín se v té době zotavil ze Salmových expedimentů a les si vzal zpět to, co mu kdysi člověk neuváženě odcizil. Vrch se stal velmi populárním, neboť a začal hrát důležitou roli jako místo četných vlastneckých poutí a shromáždění. Vezmeme-li v úvahu i reálné výhledové možnosti, které Třemšín skýtal, nelze se divit, že první "velká" brdská rozhledna, kterou můžeme bez rozpaků označit přívlastkem "turistická", byla postavena právě zde. A nepřekvapí nás ani to, že se tyčila přímo na místě někdejší Salmovy pyramidy. Stalo se tak roku 1888 a pojmenována byla po hraběti Shönbornovi (vida, opět šlechtic), který celý projekt financoval. A stavba to byla skutečně úctyhodná - celodřevěná konstrukce opatřená stříškou měřila téměř 20 metrů (výška výhledové plošiny se nacházela ve výšce 18 metrů). Vyhlídka zde byla skutečně prvotřídní, takříkajíc "do všech stran". Po čtvrt století s mnohým přispěním lidských rukou stavba statečně odolávala síle přírodních živlů. Například v roce 1895 byla bleskem poškozena natolik, že musela být podepřena čtyřmi bočními trámy (viz obrázek - výřez historické pohlednice). Její skon nadešel 1915, kdy byla z bezpečnostních důvodů rozebrána.

Třemšínskému rozhlednovému dění se budeme věnovat ještě v závěru článku. Chceme-li se však držet chronologických souvislostí našeho povídání, musíme se nyní vypravit do východní partie brdských hvozdů - na Hřebeny. A to opět na bod nejvyšší, na vrch dnes známý pod jménem Písek. Zde se opět činila modrá krev, totiž hořovický kníže z Hanau. Ten zde nechal roku 1891 postavit rozhlednu, ke které patrně choval city více než osobní, když ji pojmenoval po své choti Elišce. Konstrukci stavby nám přibližuje jednoduchý náčrt, o který jsem se na základě několika málo pramenů pokusil.

15 metrů vysoká dřevěná stavba měla tvar 4 bokéko hranolu, od základny ke koruně se mírně zužujícího. Tato konstrukce byla typická pro většinu brdských i podbrdských rozhleden (výjimkou byla např. rozhledna třemšínská, která měla korunu i základnu o stejné šířce). Výhodou této konstrukce byla jednoduchost a především stabilita. Eliška se však dlouhému věku netěšila. Poměrně rychle zchátrala a již roku 1902 musela být stržena.

V případě Jižních Brd i Hřebenů bychom tedy nejstarší rozhledny vždy nalezli na nejvyšších místech. Jak tomu ale bylo u Brd středních? Skutečně, mnoho nechybělo a i na nejvyšším kopci brdského pohoří - na samotném Toku (869 m) - rozhledna stála. Někdejší Klub českých turistů o to velmi usiloval. Taková rozhledna by totiž při dostatečné výšce umožňovala něco naprosto jedinečného - kruhový pohled doslova na celé Čechy! Největší úsilí v této záležitosti KČT vyvíjel zejména v letech 1893 až 1898, kdy o stavbě intenzivně jednal s někdejším majitelem většiny zdejších pozemků, s knížetem Colloredo-Mansfeldem. Ten však na rozdíl od svých osvícených kolegů (knížat Salma či Hanau nebo hrabě Shönborna) pro tyto zájmy příliš pochopení neměl a tak zástupci KČT posléze svůj zápas vzdali. Milovníkům širokých pohledů proto jejich sen pradoxně splnila až armáda, která při budování vojenského újezdu v roce 1928 nechala přetvořit ohromný lán lesa na dopadovou plochu, která i dnes skýtá mnoho výhledových možností téměř do tří světových stran. Je to však poněkud vysoká cena za trochu toho pokoukání, ale to už je trochu jiné téma.

Za nejstarší středobrdskou rozhlednou (a chronologicky vzato další dámou v pořadí) se proto musíme vypravit na o sto metrů nižší a ne příliš vzdálenou Kočku. Zdejší dáma byla jen o dva roky mladší než písecká Eliška, narodila se roku 1893. Lze se také domnívat, že byla Elišce velmi podobná, o její výšce však nevíme nic určitého. Zato však víme, že společnost ji uprostřed lesů dělala i menší turistická chata sloužící poutníkům k nouzovému přespání. Základy chaty jsou na Kočce rozpoznatelné dodnes. Celý "komplex" patrně úzce souvisel z blízkými a tehdy velmi populárními Padrťskými rybníky. Podobně jako Eliška se však ani dáma na Kočce dlouhému věku netěšila. Ze světa zmizela již někdy okolo roku 1900.

Na začátku 20. století rozhlednový ruch na Brdech poněkud ustal. Jen na Třemšíně se stále statečně držela rozhledna Schönbornova. Po jejím skonu roku 1915 pak dokonce nastalo období deseti let, kdy bychom s vyjímkou staré březinské věže nenalezli ve zdejších lesích nic, co by nám tyto dámy alespoň trochu připomínalo. Až v roce 1925 spatřila světlo světa zcela nová rozhledna, která byla postavena na možná poněkud nečekaném místě, na Bílé skále (středobrdský vrch 6 km severně od Rožmitálu). Konstrukčně byla opět velmi podobná svým výše uvedeným kolegyním. Karel Nouza [Nouza, 1999] odhaduje její životnost na překvapivých cca 20 let (až do roku 1945). Více informací o ní však bohužel nemáme. Jisté však je, že právě ona byla poslední stavbou, která byla na Brdech jako oficiální rozhledna postavena. Je to tedy již téměř půl století, co Brdy svoji skutečnou rozhlednu nemají.

Krátce po zveřejnění tohoto článku jsem obdržel informaci o další středobrdské rozhledně, o které jsem do té doby neměl ani ponětí. Stávala na vrchu Beran v severní části středních Brd. Konstrukčně se opět podobala svým kolegyním (od paty ke koruně se zužující čtyřboký hranol, dřevěné trámoví). Literatura o ní mlčí, ale autor informace, Zdeněk Kastner, zaslal o její existenci přesvědčivý důkaz - obrázek staré pohlednice ze Staré Dobrotivé, odkud byla rozhledna dobře vidět. Více informací zatím nemáme, ale vrch Beran prý tato stavba zdobila ještě ve 40. letech 20. století. Je tedy možné, že poslední brdskou rozhlednou mohla být právě tato dáma, nikoli ta běloskalská. Ale to jsme již na rovině spekulací.

Znalí návštěvníci Brd možná v těchto chvílích zpozorněli a nad závěry předchozích odstavců si kreslí veliký otazník s vykřičníkem - jak to "poslední rozhledna", vždyť minimálně jedna na Brdech stojí ještě dnes...?! Abych své výroky patřičně doložil, musíme se opět vrátit na Třemšín, který jsme opustili někdy na počátku první světové války poté, co padla rozhledna Schönbornova.

V myslích mnoha lidí temšínský vrch stále podněcoval myšlenky o vybudování rozhledny nové. A nemělo zůstat jen u myšlenek, ačkoli činy na sebe přeci jen nechaly trochu čekat. Po zhruba 20 letech se konečně podařilo shromáždit dostatečné množství finančních prostředků a byl vypracován velkorysý projekt 22 metrů vysoké kamenné věže, dokonce i s turistickou chatou. Samotná realizace však byla přerušena druhou světovou válkou, která přinesla do brdských hor jiné starosti. Válka, která se třemšínských lesů dotkla více než citelně, však nakonec minula. Netrvalo dlouho a na bájném vrchu se věžovitá stavba nakonec opravdu objevila. Rozhledna to ale nebyla, byť bylo bylo možné ji jako rozhlednu dobře využít. Byla to dřevěná triangulační věž, dostatečně vysoká na to, aby bezpečně překonala výšku okolních stromů. Ani ona však neměla mnoho štěstí - někdy v 60. letech podlehla řádění silné vychřice.

A nyní se konečně posuňme k jádru tušeného rozporu. Každý, kdo vrch Třemšín zná, dobře ví, že v současnosti na něm opět jedna věžovitá stavba stojí. Dokonce jako skutečná rozhledna také vypadá a proto ji řada návštěvníků za rozhlednu považuje. Nicméně rozhledna v pravém slova smyslu to opravdu není. Jedná se v podstatě o vojenskou stavbu sloužící k instalaci mobilního vysílače. Armáda ji údajně čas od času cvičně používá, po většinu roku je však zcela volně přístupná. Tato dáma však svým hostům mnoho radosti nepřipraví. Po zdolání spartansky koncipovaného žebříku čeká poutníka zklamání - vzhledem k relativně malé výšce stavby lze jen obtížné nalézt náznak průzoru v korunách okolních stromů. V době, kdy jsou větve navíc obaleny listím, je tato snaha zcela marná. Z vlastní zkušenosti vím, že ještě před cca 8 lety mohl člověk alespoň západním směrem tu a tam něco vidět, nyní to už ale neplatí. A tak kdo se chce kochat např. pohledem na malebnou Rožmitálskou kotlinu, na severu lemovanou hradbou středobrdského pásma Praha - Malý Tok - Třemošná a v pozadí pak korunovanou řadou vrchů vzdálených Hřebenů, ten se musí spokojit s vrchem kamenného pole na severovýchodním úpatí hory.

Tak jako v minulosti i dnes Třemšín poutá pozornost příznivců rozhlednového hnutí. Zvláště v polovině 90. let 20. století byla rozvířena vášnivá diskuse nad návrhem vybudovat na Třemšíně velikou komunikační věž (s patřičným infrastrukturním zázemím), která by měla mj. plnit i funkci turistické rozhledny. Rozporuplný projekt však zdvihl silnou vlnu nesouhlasu nejen mezi brdomily. Pro takovou "ozdobu" jednoho z nejkouzelnějších brdských vrchů se nadchl jen málokdo. Zdá se, že projekt je nyní odložen ad acta a i největší rozhlednoví nadšenci doufají, že bude zcela zapomenut.

Naše putování po brdských bychom mohli uzavřít připomenutím dalších míst, která s rozhlednovým děním také tak trochu souvisejí. Jedná se o významné vyhlídkové body, na kterých sice nestály a nestojí rozhledny klasického typu, nicméně jejich okolí bylo lidskou rukou upraveno tak, aby i zde byl návštěvník obdarován tím, co rozhledny poskytují, tedy pěkným výhledem. Zatímco někde stačilo seskupit pár kamenných schodů či ukotvit zábradlí, jinde byly vybudovány i fortelné kryté stavby. Např. jakýsi výhledový altán byl v 90. letech 19. století vystavěn na samotném vršku kopce jménem Babka (u Řevnic). Dnes již po něm není v terénu ani stopa. Vyhlídková plošina pak byla upravena i nedaleko od tud, na skalním výčnělku zvaném Hvíždinec. Zde jsou zbytky terénních úprav ještě dnes patrné. Podobně je tomu také na Jindřichově skále ve středních Brdech, kterou stále zdobí masivní železné zábradlí instalované sem před více než 100 lety. Zcela samostatnou kapitolou by mohly být také rozličné vojenské pozorovatelny rozeseté po bývalém vojenském výcvikkovém prostoru (Koníček, Sádka, Padrť apod.), to bychom však již směřovali k trochu jiným tématům.

Několik rozhleden (skutečných) bylo v minulosti rovněž vystavěno v místech, která s Brdy poměrně blízce sousedí - např. na Šibeničním vrchu u Hořovic nebo na Kotli u Rokycan. Některé pak spatřili světlo docela nedávno a naopak nabízejí na Brdy pěkný pohled z venčí - např. Veselý vrch u Mokrska nebo lokalita Onen svět u Lašovic. Jelikož jsme si však za naše zájmové teritorium vytyčili Brdy samotné, věnovat se těmto stavbám již nebudeme

Taková je tedy minulost i současnost brdských rozhleden. Je docela možné, že informace, ze kterých jsem při zpracování tématu vycházel nejsou zcela kompletní. Pakliže pozorný a zanlý čtenář objeví nějakou nerovnalost či neúplnost, budu velmi rád, pomůže-li mi text patřičnýcm způsobem rozšířit či upravit.

Hradními baštami a rozhlednami však výčet brdských dam nekončí. Na Brdech se objevily i další věžovité stavby různých účelů a poslání, které bychom si měli rovněž přiblížit (byť již jen stručně). Učiníme tak v dalším, tentokrát již posledním, dílu tohoto miniseriálu, ke kterému vás tímto srdečně zvu.

Brdské "velké" rozhledny v datech

Literatura

Čáka, J., 1998. Střední brdy - krajina neznámá. Praha: Mladá fronta.
Čáka, J., 1999. Toulání po Brdech. Praha: Mladá fronta.
Nouza, J., 1999. Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. Liberec: Nakladatelství 555.