Myšlenka strávit v lese dobu delší než obvyklou, tedy překračující hranici jednoho dne, byla u mě stará již spoustu let, konkrétně od mých dětských let, kdy jsem se po jedné návštěvě lesa s rodiči dobrovolně rozhodl v lese již zůstat a pouze tehdejší fyzická převaha rodičů nade mnou tomu zabránila. Nicméně tento úmysl byl ve mně nadále ukryt a znovu vyplaval na povrch při prvním pěším přechodu Brd 10. srpna 2003, kdy jsem si tak řekl, „že to jednou budu muset zkusit a že to bude právě tady a že život je příliš dlouhý na to, aby se mi to nepovedlo vůbec..“.

Na počátku bylo zvadlo. Na sklonku dubna jsem od Tomáše obdržel přeposlané zvadlo na akci "Brdské osmistovky". Nápad udělat výšlap po řetězu nejvyšších brdských kopců a současně možnost setkat se s dalšími "brdomily", se mi zalíbil, a hned jsem začal špekulovat jak to vše zařídit? Tedy: jak skloubit klasický vandr na Brdy s možností potkat se konečně s lidmi, se kterými jsem se povětšinou znal jen přes Internet? Výsledkem následné (~jak jinak, než e-mailové) diskuze bylo dílem žertem a dílem vážně pojaté rozdělení účastníku akce do několika skupin... Ne každý se chtěl (~případně mohl) vrhnout lačně vlčím dechem na osmistovkový maraton. Skupina, kterou jsem nakonec dal dohromady, dala přednost před fyzickým výkonem spíše klasickému pohodovému vandru. Žertovali jsme, že jsme "turisté" či spíše "rekreanti".

Tímto článkem bych chtěl zavzpomínat na některé moje neopakovatelné zážitky a volně tak navázat na Michalovy příhody z brdských luhů a hájů.

Tak jsme se s Tomášem rozhodli, že se konečně poznáme, když už děláme půl roku ty naše stránky, tak ať se nevídáme pouze po mailech. Ne že bychom to už neplánovali, ale konečně to taky dovolil čas nás obou a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme na malý vandr do oblasti bájného Třemšína. A tak Vás nyní zveme prostřednictvím naší reportáže do hlubokých lesů rozprostírajích se vůkol jednoho z nejslavnějších brdských vrchů.

Střední Brdy jsou svoji rozlohou a relativní opuštěností krajem tichých a lehkonohých tuláků. Jako cíl pěších cest nejsou zas až tak dobře a snadno dostupné jako Hřebeny či Radeč. Nejsou zde defacto žádné "turistické atrakce", k lidem je odtud daleko a kdo se chce krajinou protoulat, musí se spolehnout jen sám na sebe a uskromnit ve svých potřebách - vše potřebné si musí nést s sebou, na svých vlastních bedrech. Přejít střední Brdy na jeden zátah od severovýchodu k jihozápadu vyžaduje dobrou fyzickou kondici, prochodit je křížemkráž navíc dobrý orientační smysl, pokud možno ještě podpořený dobrou znalostí terénu?

Vojenské (Střední) Brdy jsou pro mne místem, kam vracím každou chvíli. Často se mi ale stane, že mě něčím dostanou. Jako obvykle jsem vyrazil v pátek do Strašic a vzal s sebou svou skromnou fotovýbavu, že udělám tu a tam nějaký obrázek. Počasí tomu moc nepřálo, protože bylo příliš horko a v takových podmínkách se „velká krajina“ moc dělat nedá. To ale vůbec nevadí. Beru s sebou i kolo, ani ne tak proto, že bych tu na něm chtěl nějak moc jezdit, jako spíš proto, abych si urychlil cestu nahoru do kopců a hlavně pak zpátky dolů. Jinak po Brdech moc na kole nejezdím, protože jinak by mi z nich v myšlenkách zbyla jen rozmazaná šmouha a do těch nejkrásnějších míst se člověk s kolem na rameni dostává jen těžko. Ze sobotního východu Slunce nebylo nic, protože jsem ho sprostě zaspal na Koruně, kde jsem v pátek večer tak trochu proti plánu skončil. Vstávám pár minut po úsvitu a těch pár krámů, co nebudu přes den potřebovat schovávám v lese. Sedám na kolo a přes kořeny a dál po cestě to valím na Tok. Na Toku kolo nechávám zamčené a schované. Dál se budu pohybovat jen pěšky, často i v místech, kde je mokro i v dnešním suchu.

Květnová výprava na cílovou plochu Brda měla za cíl především prohlédnout si na vlasní oči místo, kde do dnešních dnů leží betonové desky, použité jako pokusné objekty při zkouškách odolnosti betonu a pancířů ve stísněné době na sklonku první republiky.

Jednou z fascinujících věcí na Brdech je, kolik toho toto dnes téměř souvisle zalesněné pohoří ukrývá z historických dob. Kromě hradišť, zřícenin hradů, smírčích křížů, pomníků, náspů neexistujících železnic, vojenských artefaktů a dalších s terénem již splývajících stop lidské činnosti je zde i jedna významná sakrální památka, na kterou jsem si již velmi dlouho dělal slinu. Jedná se o benediktinský klášter u Teslín, přesněji na Teslíně, pokud dáme přednost původnímu názvu této osady, představované ve své novodobé inkarnaci několika staveními při rožmitálské silnici.

Zima 2005/2006 se nám, jak se zdá, kromobyčejně vydařila, i v nížinách ometali rekreační sportovci prach z „artisek“ a „elánek“ a křižovali na nich pole i lesy. Pro okolí Brdské vrchoviny se pak nabízí ještě jedna lákavá možnost, vhodně kombinující lyžování „za humny“ s polo-šumavskými sněhovými podmínkami – namířit špičky běžek právě tam.

Podrobná pojednání o navštívených zákoutích tentokrát vynechávám, z velké části jde o místa, která byla popsána v jiných článcích, snad čtenáře potěší pár aktuálních postřehů a zajímavostí.